Komentátoři si marně lámali hlavu, s čím prezident Klaus po dlouhých sedmi letech osloví Poslaneckou sněmovnu. Spekulovali, až se jim kouřilo ze závitů, co asi má ta stará liška podšitá za lubem.

A skutečnost byla prostá: Klaus zůstal svůj. Situace kolem něj se mění, ale prezident nemusel slevovat z ničeho zásadního, co až dosud hlásal. Naopak, vývoj – nejen v Česku, ale i v Evropě – stále zřetelněji prokazuje, že z jeho názorů, které mnozí považovali za extrémní, najednou čas odvál tuto nespravedlivou nálepku.

Chtělo by se říci: Jen kdyby všichni politici byli tak předvídaví a přitom konzistentní jako náš prezident. Dokládá to například právě jeho vystoupení ve Sněmovně před sedmi lety, na něž se nyní mohl bez uzardění odvolat; cituji:

"jako občan i jako hlava státu nemohu přehlédnout, že byl státní rozpočet na rok 2004 připraven s nejvyšším deficitem v historii naší země a to nejen za období od vzniku samostatné České republiky". Dále jsem řekl, že dnes známé návrhy "jsou spíše variantou tzv. úsporných balíčků, než východiskem ke skutečné systémové změně". A tuto část svého projevu jsem zakončil větou: "Řekněme si to naprosto jasně: reforma veřejných financí, což je vlastně reforma vztahu státu a občana, zůstává zásadní věcí naší nejbližší budoucnosti".

Varoval s dostatečným předstihem v době, kdy heslem bylo »zdroje jsou«. Stejně mu dal vývoj za pravdu v otázkách ekonomicky motivovaného politikaření kolem globálního oteplování, v otázkách politické a neekonomické podstaty eura a stále větší sluch získávají i jeho argumenty kritizující Lisabonskou smlouvu. Dalo by se říci, že došlo na jeho slova.

Všechny tyto názory sdílím a nepovažuji je za žádný znak mimořádného génia. Jen to svědčí o tom, jak zaslepené může být politické stádo, které je schopno následovat pár tzv. alfasamců (ovšem s genetickou výbavou volů), když před ně narafičí pár utopických frází.

I když tedy prezident Klaus neřekl nic nového – proč taky? – měli by poslanci věnovat jeho poselství maximální pozornost. Kromě ozdravění rozpočtu by neměli by zapomínat zejména na tyto prezidentovy zásasadní vzkazy:

- Omezení soudcokracie a uzákonění ústavních limitů proti trendu, v němž soudci se plíživě stávají z vykladačů práva jejich zrojem, a kde se i Ústavní soud stává fakticky třetí parlamentní komorou.

- Odplevelení právního řádu, který způsobila legislativní smršť a lidová tvořivost poslanců.

- Zachování důstojnosti parlamentu suverenního státu vůči automatismu přebírání legislativy a direktiv EU, někdy dokonce i proti zájmům státu i občanů a dokonce ještě i v aktivističtější podobě.

Neměli bychom si nevšimnout, že současnou situaci nazval jako příležitost, která se nemusí opakovat. Ano, je pět minut po dvanácté a všechno, co dosud bylo překryto až marketingovým soubojem o voliče, který nejlépe symbolizoval buranský střet Paroubek – Topolánek, se znovu vrací se zvýšenou naléhavostí.

Tato příležitost je limitovaná také tím, že Klaus bude ve funkci už jen dva a půl roku. A vyhlídky na jeho nástupce jsou tristní.

Když se vrátím k otázce v titulku, tak by nás nemělo překvapit, že není samozřejmé, že prezident umí překvapovat a přitom stát za svým. Prezidentů, kteří nepřekvapují a jsou ve vleku událostí, je plná Evropa. Máme posledních dva a půl roku, abychom to docenili.

http://streit.blog.idnes.cz/c/154408/Proc-Klaus-prekvapi-i-evergreenem.html