Petr Paulczyňski: homepage

Evropo, braň se , nebo zahyneš

Motto:
„Nedostane nic, kdo nebojuje,
ztratí každý vše, kdo se nebrání“                              
Milena Jesenská

„Vstaň a předejdi toho, kdo tě přišel zabít“
Roni Milo


Aktuální poselství Václava Budovce z Budova současné Evropě
 
Když 21. června 1621 na popravišti Staroměstského náměstí umíral Václav Budovec z Budova, sedmdesátiletý čelný představitel českých protestantských stavů, neumíral jen excelentní politik, diplomat, bývalý člen českého direktoria a pozdější prezident apelačního soudu, ale i významný spisovatel, jehož dílo bylo zastíněno politickou činností ve prospěch stavovské opozice. A tak stranou pozornosti zůstává poněkud ukryto jeho stěžejní dílo – „Antialkorán“ – který vyšel v Praze v roce 1614 jako přepracovaná a doplněná verze původního díla z roku 1593, které díky cenzuře nevyšlo.

I když Václav Budovec nebyl první, kdo téma nebezpečí islámu v české literatuře nastolil, je jeho práce i přes řadu chyb, dobově podmíněných soudů a argumentů, v mnoha myšlenkách velmi aktuální a nadčasová. A to proto, že v mnoha aspektech se situace tehdejší Evropy podobala té, ve které se Evropa ocitla dnes. Budovcova obava z ohrožení Evropy islámem, zprostředkovaným tureckým prostřednictvím, je srovnatelná se současným pocitem ohrožení ze strany islámu, kterému je vystavena dnešní Evropa. Bohužel na rozdíl od situace z přelomu 16. a 17. století, kdy se jednalo o zcela jasně definovatelného, viditelného protivníka, který útočil pouze na jedné evropské frontě a představoval pouze vnějšího nepřítele, je situace dnešní Evropy komplikovanější.

Václav Budovec z Budova velmi dobře rozpoznal všechny aspekty nebezpečí islámu pro evropskou civilizaci. Jeho obavy z „islamizace“ křesťanstva nebyly plodem teoretických konstrukcí. Vycházel z vlastní zkušenosti, kterou sám s islámem prožil jako člen družiny císařského vyslance v Konstantinopoli v letech 1577-1584.

Jeho práce, určená národu, byla koncipována nejen jako suma historických, filosofických a teologických informací, potřebných k orientaci v dané problematice ohrožení Evropy, ale i jako návod k jejímu řešení. Je zcela pochopitelné, že tento prvoplánový záměr nebyl jediný. Budovec by nebyl tím, kým byl, kdyby nevložil i další, neméně znepokojivé záměry, ale ty nejsou cílem našeho zamyšlení.

Hodnotová dezorientace společnosti, tak jak ji již tehdy pozoroval a charakterizoval, provází naši civilizaci do dnešní doby. Proto se rozhodl krizovou situaci nejen pojmenovat a analyzovat, ale přijít i s řešením. Nepropadl akademickému teoretizování, viděl zcela jasně nutnost situaci řešit. Jak sám říká:

„Většíť jistě chvály hoden jest, kdož lékařství proti jedu dáti umí, též k dobytí pevnosti a obdržení bitvy a k přemožení nepřátel radu dáti a nástroj mocně k tomu ukázati a předložiti a jako do rukou dáti, jak by se jich užíti mělo. Kdo to, řku, umí, víc umí nežli ten, kterýž toliko o jedu, jak hrozný jest a o nedobytí pevnosti, o moci nepřátel toliko umí dobře rozprávěti, a pod tím ani sobě, ani jiným rady, pomoci a posilnění, dáti neumí.“

Nestačí tedy jen hrozící nebezpečí konstatovat, ale i předložit jeho adekvátní řešení. Budovec ho nabízí ve svém podání jako řešení dvou (obou) mečů – duchovního i železného. Jak sám říká: „Abychom tím horlivěji se všemi zbraněmi, obojím mečem – duchovním i železným (…) jednomyslně (…) bojovali.“ A na jiném místě: „… řádně obojími zbraněmi, duchovními i tělesnými, proti mahometánům bojovati.“

Ve svých obavách jde tak daleko, že konstatuje: „Jest se toho obávati, aby Turci a pohané (…) všechen svět sobě nepodmanili.“

O palebné síle islámu si nedělá žádné iluze, velmi realisticky ho hodnotí a oponuje opozici, tvrdící, že islám je pouze do času… „Kdyby se Turci měli na víru křesťanskou obrátiti, že by to muselo velký zázrak Boží býti.“

Proto „toto probuzeníčko troubě na vojnu proti tomu proklatému Mahometovi, všeho křesťanstva úhlavnímu nepříteli činím…“

Je si však velmi dobře vědom toho, že politické a vojenské prostředky k porážce nepřítele nestačí. Evropa se musí s nebezpečím islámské ideologie seznámit, pochopit ji a pak se s ní vypořádat. Teprve pak přichází na řadu prostředky politického a vojenského charakteru. Sám k prvnímu kroku dodává: „Kdež spatření a zkušení odporných sobě věcí není, tuť také není tak veliké lásky k dobrým věcem.“

Budovec velmi ostře poukazuje na složitou situaci evropské civilizace, vyjmenovává její negativa, která podle jeho názoru v kombinaci s islámským ohrožením jsou schopna velmi zkomplikovat budoucnost Evropy a přispět islámu k jeho vítěznému tažení Evropou.

Neuralgická místa evropského organismu jsou překvapivě podobná těm dnešním. Je vidět, že se Evropa potýká se stále stejnými problémy, které naši civilizaci stále handicapují. Bohužel jsme se za ta staletí nepoučili, jen jsme své slabiny prohloubili a znásobili.

Václav Budovec z Budova upozorňuje na křesťanskou „jalovost“ – nevyjasněnost vyznání, nevědomost a nezanícenost, které jsou podle jeho soudu hlavními důvody evropské prohry v souboji s islámem.

Konfesně roztříštěná Evropa, utápějící se v náboženských sporech a válkách, nebyla schopna komplexního a jednotného pohledu, natož adekvátní reakce na rozpínavost islámu ve východní Evropě.

Budovec je však také zneklidněn i velkým nárůstem vzmáhajícího se evropského „rozumářství“ a ateismu, které náboženství zcela neguje.

Tento celoevropský zmatek hodnot pak zcela zákonitě ústí do nezanícenosti, pasivity a mdloby, která ve střetu s agresivně vypjatým islámem, vedeným jasnou ideou, dokonává svoji zničující roli.

Jaké východisko Budovec nabízí? Podle názoru historiků poněkud anachronické. Myšlenku jednotného postupu křesťanstva, které se oprostí ode všech vnitřních sporů mezi jednotlivými konfesemi v poznání globálního nebezpečí, které Evropě hrozí ze strany islámu. Myšlenka pochopitelně dějinami již zaznamenaná a prožitá.

Stmelující prvek všech účastníků tohoto bloku vidí Budovec v základním dogmatu křesťanů. A to ve víře v trojjediného Boha. Takto ideově vyzbrojeného protivníka stmeleného jasným rozeznáním nebezpečí, poznáním ideologie islámu a bojujícím v barvách trojjediného Boha navrhoval Václav Budovec z Budova pro boj za budoucnost zachování křesťanské Evropy.

„A protože není dobře dáti k tomu přijíti, abychom se toliko Turkům z pevností bránili, protože nezvítězíme, ale unavenín se prohráme.“  

Budovec zcela jasně viděl nutnost jednotící koncepce, ideové výzbroje a ujasněných principů, za které byla Evropa povinna bojovat v křesťanství. Jinak tomu ani nemohlo být. Byl ostře determinován dobou, prostředím, ve kterém se pohyboval, životními názory a zkušenostmi, které získal za svého sedmiletého pobytu v Konstantinopoli.

Je tedy možné z Budovcovy koncepce nastíněné v jeho „Antialkoránu“ vytěžit něco použitelného pro dnešní dobu? Není jeho dílo dnes již zcela mrtvé a odsouzené do zapomnění?

Není, přináší řadu podnětů, které - aplikovány na současnou dobu - mohou vyjasnit řadu nejasností a načrtnout možnou cestu dál.

Budovcovo dílo tedy není jen dobovou reflexí nebezpečí, kterým si Evropa procházela v době vzniku „Antialkoránu“, ale i důkazem dlouhodobého ohrožení, které Evropa vnímala ve vztahu k expandujícími islámu již od počátku 8. století, a „poněvadž nám křesťanům ustavičným s nimi boj jest….“, je také potvrzením stále aktuálních tezí i pro dnešní dobu a blízkou budoucnost.

A nic tomu nezabrání ani donekonečna opakované tendenční hlasy apologetů islámu, té drtivé většiny s islámem a proislámskou evropskou politikou kolaborující masou islamologů, arabistů, orientalistů, religionistů a žurnalistů, kteří se snaží vahou svých titulů, hodností, slov a silou hlasů pravdu zastínit, zpochybnit a zmanipulovat. Velkou neznámou zůstává důvod této jejich angažovanosti, vedoucí k tak servilní loajalitě. Lze si ji vysvětlit profesní zaslepeností, deformací politicko-státní objednávkou nebo malým odporem vůči korupčním tlakům?

Jedno je jisté - informační tlak, vyvíjený na průměrného Evropana, spolu se státní politikou integrace muslimských menšin, stále více nekoresponduje s životní praxí, tak jak se s ní Evropané setkávají v reálném životě. Vzrůstající pocit ohrožení a nebezpečí převládá a vyvolává otázku – kde je pravda? A zároveň vyvolává i hlad po informacích, které nepodléhají státní dezinterpretaci, cenzuře a potlačování svobody projevu.

Je tedy jasné, že tak jako v době Václava Budovce, tak i dnes je v první řadě nutno Evropanům předložit tendenčně neupravená fakta, seznamující je s historií, pravou podstatou, cíli a záměry islámu.

Literatura o islámu, která se v Evropě rozšířila, opakuje stále stejná klišé, nepodstatné charakteristiky a detaily. Nepohodlná fakta však pomíjí a zamlčuje. Stále platí biblické „Poznej pravdu a pravda tě osvobodí.“

I když v této oblasti byl zaznamenán již určitý pokrok, je třeba stále připomínat základní axiomy, tak podstatné pro pochopení vážnosti situace, ve které se Evropa opět nachází.

Druhým krokem, který je nutno podniknout, je předložení jednotící koncepce, spojující a stmelující evropskou populaci k vážně vedenému protitlaku, ofenzivě, vedené na záchranu evropské civilizace.

Třetím krokem jsou v podstatě technická řešení problému. Spočívá v nalezení adekvátních politických, diplomatických, ale i – bude-li třeba, vojenských prostředků k řešení situace.

ISLÁM JAKO ZÁSADNÍ PROBLÉM EVROPSKÉ CIVILIZACE

                        

Budovcovo napomenutí - “Kdež spatření a zkušení odporných sobě věcí není, tuť také není tak veliké lásky k dobrým věcem“ - zdůvodňuje východisko prvního předpokladu navrhovaného postupu řešení 1296 let trvajícího boje o Evropu. Jeho obsahem je suma informací demaskující islám, jeho kosmogonii, cíle a historickou působnost v Evropě minulosti, přítomnosti a budoucnosti v součinnosti se změnou postoje Evropy ke svému soupeři.

Buď se islám poevropští, nebo Evropa poislámští

Řadový obyvatel Evropy, zahlcený tituly apologetické literatury o islámu, která dnes na trhu informací převažuje v podobě šablonovité, barvotiskové a idealizované tvorby, nemá možnost, čas ani chuť vyhledávat odbornou literaturu, která nezkresleně a nejednostranně pojednává o islámu. Je tedy obětí politické korektnosti a účelových informací, předávaných i propagandistickou náboženskou literaturou, která se šíří jednak oficiálními překlady, nebo díky nekontrolovatelné a nekontrolované publikační činnosti islámských nadací a center.

Dokladem toho, kam až může zajít psychologická manipulace s cílovou skupinou čtenářů, mohou být tyto takřka vzorové věty jednoho našeho předního autora: „Současný západní intelektuál, přemýšlející o minulosti, nemá vlastně ani důvody cítit vůči muslimské historické roli v Evropě nějakou zahořklost, spíše naopak … Přítomnost islámu na evropském  kontinentu se již dávno stalo nezpochybnitelnou skutečností, s níž je třeba se smířit“.

Tuto tezi dobře známe. Je logickým domyšlením citátu Bassana Tibiho - „Buď se islám poevropští, nebo Evropa poislámští.“ Sugestivní, propagandistická věta, která den co den zní do uší Evropanů. Věta, kterou nám „umírněný“ islám vsugerovává vlastní řešení budoucnosti.

Tato sofistikovaná teze obsahuje tři výpovědní roviny:
1. Přítomnost islámu v Evropě je realitou, kterou musíme akceptovat. Je jen otázkou naší volby, jaký osud si Evropa sama zvolí.

2. Pokud nezvolí spolupráci s „umírněnou“  modifikací islámu, který je po několik desetiletí „bezproblémové“ existence v Evropě zárukou solidního partnerství,
3. bude se muset smířit s násilnou islamizací, tak jak ji prosazuje islámský extrémismus a který se po 11. září 2001 stal hrozbou a postrachem západní civilizace.

Boj o ovládnutí muslimské menšiny v Evropě, klíčové síly pro její definitivní islamizaci, si žádá spojence. A tímto spojencem má paradoxně být sama oběť. Evropská civilizace se tak dostává do nezáviděnihodné situace.

Hrozba islámského terorismu, nejviditelnějšího a nejodpudivějšího nástroje islámského extrémismu se tak stává nátlakovým prostředkem, který pohodlně vhání dezorientovanou Evropu do náruče „umírněného“ islámu. Evropa instinktivně volí menší zlo. Paralyzovaná strachem z hrozby extrémistického islámu, nevnímá fakt, že existuje ještě třetí možnost - cesta odmítnutí této manipulace. Cesta vlastního úsudku, analýzy historického mezníku, kterým bezesporu tato dnešní situace je. Výsledkem této analýzy by měla být radikální revize přístupu k islámu a z ní plynoucí odmítnutí ponižující kolaborace.

Realita je však zcela jiná. Neustálým opakováním této klíčové teze v různých variantách došlo k tomu, že si ji přivlastnila jak evropská odborná veřejnost, tak i politická scéna. A snaží se ji vnutit celé evropské populaci jako své originální řešení krize, ve které se Evropa ocitla. Ideálem evropské taktiky se tak má stát vize poevropštělého islámu, se kterým je možno diskutovat, vést dialog. Islám, který již absorboval a ještě absorbuje to nejlepší z evropské civilizace, islám, který se kultivuje a vytvoří tak laskavou a přijatelnou variantu islámu, jež se stane protiváhou východní islámské ortodoxie a sehraje tak roli vedoucí k požadované reformě celého Mohamedova náboženství. Tak evropský „umírněný“ islám přispěje k záchraně civilizace jako takové. Ó, jak tato taktika lichotí a lahodí ješitnosti evropských politických elit, tak prahnoucích po velké roli ve světové politice.

Otázkou však je, zda si je elita vědoma nebezpečí této taktiky udělení výsadního postavení “umírněnému“ islámu, jehož požadavky zákonitě porostou. Budou se stupňovat až do neúnosné míry a na úkor většinové populace, protože cíl, kterého chce dosáhnout, je zcela totožný s cílem extrémistického islámu - pouze cesty k tomuto cíli jsou rozdílné.

Tímto cílem je definitivní islamizace Evropy. Pokud přistoupíme na tuto zpravodajskou hru islámu, budeme v důsledku vlastní zaslepenosti a naivity realizátory své vlastní asistované sebevraždy. Sebevraždy evropské civilizace.

Uvědomme si analogii s taktikou policejného výslechu, spočívajícího ve střídání vyšetřovatele brutálního s vyšetřovatelem mírným, korektním. Oba mají stejný cíl, metody rozdílné. Psychologický dopad této taktiky zaručuje vítězství vyšetřovatelů. Jaký bude výsledek v našem případě?

Pokud si klademe otázku, zda si jsou evropské politické elity vědomy nebezpečí plynoucího z udělení výsadního postavení „umírněnému“ islámu, pak se nabízí ještě jedno řešení, zcela odlišné od předpokládané krátkozrakosti a naivity evropské strany. Bohužel vychází z předpokladu, že proces postupné islamizace pokojnou cestou v režii „umírněného“ islámu je záležitostí dlouhodobě prosazované, oboustranné dohody Evropy s islámským světem. Pak ovšem slova o asistované sebevraždě nejsou zcela na místě. Realita by byla jiná a vypovídala by o úkladné vraždě spáchané na evropské civilizaci evropskou levicí.

Neudržitelnost levicové vize koexistence islámu s evropskou civilizací

Vraťme se k našemu modelovému citátu: „Přítomnost islámu na evropském kontinentu se již dávno stala nezpochybnitelnou skutečností, s níž je třeba se smířit.“ Autor vychází  z argumentace „umírněného“ islámu. Společné soužití Evropy s islámem považuje za fakt nezpochybnitelný. Realitou je však to, že zažíváme signály svědčící o opaku. Nové a nové důkazy potvrzují krach vize o mírové koexistenci islámu s evropskou civilizací. Každý den přináší nová fakta, která rozbíjejí myšlenku “Nové levice“ o opodstatnění teorie integrace islámu a islámské civilizace do evropské reality cestou multikulturalismu a jeho modifikací. Ty nejenže nerespektují, ale dokonce programově popírají historický vývoj a výsledky třináct století trvajícího boje, který islám vede o Evropu. Tato vize je dokladem cílů „Nové levice“- demoliční čety evropské civilizace, která zvolila tuto strategickou vizi proto, aby naplnila své sny o zániku staré křesťanské Evropy a o vzniku Evropy nové. Evropy nové identity, nezatížené svazujícími a omezujícími tradicemi. Evropy otevřené, absorbující a přijímající libovolné podněty. Tato nebezpečně naivní, zneužitelná a demoralizující filozofie, tak jako všechny ostatní utopické teorie, prokázala svoji neschopnost, neživotnost a sterilitu. Nerespektovala, neviděla - a nebo spíše nechtěla vidět - reálnou tvář islámu a historická fakta jeho vývoje. Oficiální propagandou nehorázně vyzdvihované modely integrace muslimské populace ve Francii, Velké Británii a Nizozemí ukázaly svoji nevhodnost a přinesly své ovoce.

Bohužel ani po tragických událostech v těchto zemích nedošlo k náležité korekci teorií integrace. Státní establishment stále tvrdošíjně trvá na svých modelech, zasažených pouze kosmetickými úpravami, které nemohou nahradit systémové změny. Stále není ochoten připustit, že vztah islámu k evropské civilizaci byl, je a vždy bude konfrontační. Nikdy nebude dosahovat utopické úrovně mírové koexistence, protože islám není - jak se nás snaží stále přesvědčit politicky korektní vrstva vládnoucích elit - náboženstvím míru, lásky, tolerance a nenásilí.

Islamofilní korektnost, tato adorovaná eucharistie evropské levice, dál cílevědomě a bez ohledu na realitu vývoje tvrdohlavě pracuje na manipulaci s veřejným míněním. O tom se můžeme sami přesvědčit na každém kroku. Uvedený citát reprezentující většinové odborné vrstvy je toho dokladem.


Je islamismus úchylkou?

Součástí taktického tažení politické korektnosti na prosazení výsostného postavení „umírněného“ islámu v očích a myslích Evropanů je i další lživá teze, že radikální, extrémistický islám – islamismus - je pouze jakousi nemocí islámu, jeho „úchylkou“, která čisté učení mírumilovného a tolerantního náboženství jen poškozuje. Je to teze pouze účelová, taktická a po všech stránkách demoralizující. Extrémistický islám je integrální součástí islámu, vyžadující doslovnou aplikaci koránu a sunny. I přes občasně zaznívající odsudky části „umírněného“ muslimského duchovenstva a západních apologetů si získal značný vliv a vynutil si respekt svojí silou a akčním rádiem svého dopadu na západní společnost. Ta ho respektuje, nebo spíše z něho má strach. A to jsou vše aktiva, daleko převyšující pasiva, která jsou pro jistotu přehlížena.

I když liberální a „umírněný“ islám s řadou aspektů extrémistického islámu nesouhlasí, v globálu převažuje jejich soudržnost, nutící k tiché toleranci tohoto konkurenčního proudu, která je přerušovaná jen občasnými oficiálními prohlášeními, jimiž se umírnění distancují od akcí a praktik extrémistů. Nic nechápající a dezorientovaná Evropa považuje tyto projevy za potvrzení správnosti své taktiky výběru svého partnera.

Tak extrémistický islám za přispění západní naivity postupně paralyzoval liberální a „umírněný“ islám, ale zákonitě i ovlivnil, tedy zradikalizoval, i to, co dosud radikální nebylo, nebo to, co se radikalizaci podvědomě i vědomě bránilo. Vliv extrémistického islámu je tak naprosto nepopíratelným a nebezpečně se šířícím jevem.

„Umírněný“ islám, snažící se po desetiletí vetřít do podvědomí Evropy jako jediný zákonný zástupce islámu a autorizovaný „dealer“ Alláha, je sice extrémistickým islámem ohrožován, ale i aktivizován k větší činnosti a tlaku na evropskou civilizaci, kterou se snaží přesvědčit o své nenahraditelnosti a exkluzivitě.

Je však nutné zdůraznit to podstatné - že v případě, že Evropa na hru „umírněného“ islámu nepřistoupí, se tento pochopitelně a zcela logicky v důsledku pudu sebezáchovy a islámské soudržnosti spojí s extrémistickým islámem. Vznikne tak dvojnásobná síla využívající rozsáhlou síť, kterou po Evropě „umírněný“ islám za desetiletí své existence vybudoval. Vidina naplnění základní potřeby islámu po jeho šíření, vidina islamizace Evropy, sen čtrnácti století tak bude na dosah ruky...

Zvolíme-li spolupráci s „umírněným“ islámem na utopicky virtuální, postmoderní, multikulturní vizi evropské společnosti, založené na integraci muslimů do evropské civilizace, čeká nás stejný osud jako při vítězství islamistů – islamizace. Rafinovanost islámu spočívá v tom, že jeho jednotlivé proudy se sice od sebe liší v řadě aspektů, které jsou matoucí pro pozorovatele z vnějšku, ale při bližším pohledu zjistíme, že cíl mají totožný. Položit svět k nohám Alláha. Islamizovat nejen Evropu, ale celý svět. Bude to tedy jen otázka času, kdy dojde ke svému naplnění.

Je tedy vůbec nějaké řešení, které Evropě zajistí jinou budoucnost, než islámskou? Ano, pokračovat v tvrdé politice proti extrémistickému islámu a zároveň zakročit i proti islámu „umírněnému“.

Na dvou frontách islám útok očekávat nebude. Využijme momentu překvapení, nereflektujme nabídku „umírněných“ a islám jako takový postavme mimo zákon a naši civilizaci.


Levicová korekce dějin Evropy a islámu

Současné politické klima Evropy je ovlivňované „kulturním marxismem“ nebo, chcete-li, „Novou levicí“. Její metastáze v podobě „politické korektnosti“ zasáhla celou společnost a cílevědomě pracuje i na korekci evropských dějin.

Velký mediální prostor, poskytovaný autorům, sloužícím módní islamofilní korektnosti, pak přináší slibné plody, vykazatelné ve výsledcích průzkumů veřejného mínění.

Pro historiky věnující se arabské a islámské kultuře je současný trend „korekcí“ o to více nebezpečnější, protože tato specializace nikdy netrpěla pocitem méněcennosti svého oboru, ba naopak.

Ivan Hrbek kdysi napsal, že se často historikům arabské a islámské kultury stává, že z nějakého profesního zájmu přehánějí nebo nesmírně vyzdvihují význam objektu vlastního bádání či oboru. Politická korektnost tento pocit jen umocnila. Sluší se však podotknout, že i zde nalezneme výjimky.

Problém je však širší, než se na první pohled zdá, protože interdisciplinární propojenost je tak těsná, že nastíněný problém se netýká jen historiografie, ale i orientalistiky, islamoligie, religionistiky, arabistiky a zasažena je pochopitelně i politická a žurnalistická sféra.

A tak jsme na všech těchto frontách dnes a denně ubezpečováni, že ze strany islámu západní, potažmo evropské civilizaci, nikdy žádné nebezpečí nehrozilo, nehrozí a hroziti nebude. A že jen zanedbatelné procento extrémistů tomuto náboženství škodí svým radikálně-fanatickým akcentem násilí.

Pokračujme dál ve sledování základní linie korekcí vztahu mezi Evropou a islámem. Hlavním viníkem narušených vztahů se stala pochopitelně západní civilizace, která svojí arogancí po celou dobu své existence, netolerancí a násilím v podobě křížových výprav, reconquisty, kolonialismu a imperialismu vyvolala ospravedlnitelný hněv islámu.

Vina je tedy na straně naší civilizace, naší minulosti a nám nepřísluší jiná role, než role kajícího se viníka, který mlčky přijme trest, nebo milost z rukou muslimů, „bojovníků“ za celosvětové uznání islámu - jako dar naší méněcenné civilizaci.

A protože naší civilizaci, která již není tou civilizací programové konfrontace, je nyní vlastní vstřícný postoj a tolerance daný vývojem v minulém století, nabízíme všeobjímající smír, klid a sociální jistoty abychom alespoň zčásti odčinili křivdy spáchané našimi předky, za které se již stydíme, které odsuzujeme .Hle, naše nová civilizace je ochotna vás přijmout a žít s vámi.

A proto jako býka dráždí červený hadr, přivádí k šílenství všechny apologety islámu vše, co neodpovídá jejich politicko-korektní filozofii. Pokud se objeví teze o trvalé dějinné konfrontaci mezi islámem a Západem, je její autenticita zpochybněna proto, že neuvádí ani zmínku o „plodných obchodních, vědeckých a mnohostranných kulturních přínosech islámu Západu“. Zpochybněn je pochopitelně autor teze, jeho erudice a je proklet spolu se všemi, kteří s jeho závěry souhlasí.

Fakt, že invaze agresivního islámu do Evropy však byla vždy vnímána evropskou civilizací jako expanze křesťanství nepřátelské kultury a náboženství a ne jako misie mírumilovných šiřitelů Muhammadova náboženství, se však velkoryse přehlíží.

Tradicí citovaná slova arabského generála Ukba ibn Nafi´ al-Fihriho, která roku 681 pronesl na březích Atlantiku ostatně o „mírumilovné misii" příliš nesvědčí: "Alláh je veliký. Kdyby se mi do cesty nepostavilo toto moře, pokračoval bych dál do neznámých říší na západě, hlásaje pravdu o jedinečnosti Allahově a potíraje mečem všechny národy, které by uctívaly jiného boha než Alláha.“

Sám Muhammad několikrát prohlásil, že Alláh způsobí, že islám zvítězí nad všemi ostatními náboženstvími a vypracoval dobyvačný program. Po jeho smrti tak následovalo velmi dlouhé období válek, které islám vnutilo Blízkému a Střednímu východu, severní Africe a části Evropy.

Jak říká Peter Partner: „Muslimové si tak téměř od počátku dali za cíl islamizaci celého světa zbraněmi. Náboženské výboje se staly středobodem poselství a politická vláda byla druhotnou, i když zásadní podmínkou pro triumf islámu“.

Byl to tedy islám, ne křesťanství, který od svého počátku spojoval šíření své víry s násilím a dobýváním, i když to dnes muslimové nechtějí slyšet a požadují omluvy za tato slova pravdy. A nic to nemění na skutečnosti, že islám dodnes představuje nejmilitantnější náboženství, v jehož jménu se vedou krvavé války, páchají teroristické zločiny na hranici šílenství a realizují genocidy nepřizpůsobivých etnik.

Pochopitelně i křesťanství v pozdějších staletích využívalo náslilných prostředků ke svému šíření, ale jeho rozšíření na území římského impéria v prvních třech stoletích jeho existence bylo takřka bez násilí, což o islámu tvrdit nelze.

Al-Andalus jako nebezpečný model islamizace Evropy

O silovém šíření islámu a jeho intoleranci svědčí  historická fakta o likvidaci 250 křesťanských diecézí na území okupované severní Afriky, vypálené kostely, synagogy, kláštery a města. A masakry křesťanského obyvatelstva, které se postavilo invazi muslimů.

Odpor neprojevující, pasivně přihlížející, nebo s nadšením vítěze vítající křesťané, většinou příslušníci neortodoxních křesťanských proudů na území Sýrie, Palestiny a Egypta, ale také Židé, získali zvláštní statut druhořadých členů nové společnosti, kterým bylo dovoleno žít a praktikovat svoji víru výměnou za loajalitu k novému režimu. Byli pouze trpěnou vrstvou a jejich život byl určen podmínkami velmi tvrdé a ponižující smlouvy diktované vítězem, soustavou vysokých daní a řadou nařízení jednotlivých kalifů, která závisela na stupni jejich bigotnosti nebo benevolence, vycházející z ekonomických zřetelů.

Po roce 711 se podařilo naplnit sen generála al Fahriho a přenést boj islámu s křesťanstvím na evropský kontinent. Okupace Pyrenejského poloostrova přinesla nejen zánik vizigotského křesťanského státu, ale i místní civilizace, která byla programově likvidována a nahrazována islámskou.

Donekonečna opakované fráze o vyspělé kultuře, která zde vznikla, se týká až pozdějšího období, zhruba po dvou stech letech po arabské invazi. V době příchodu arabsko-berberských vojsk na Pyrenejský poloostrov byla vizigotská kultura na vyšším kulturním stupni než primitivní pouštní kultura dobyvatelů.

Teprve díky kontaktům s mateřskými zeměmi arabského impéria se dobyvatelé postupně dostali na vyšší stupeň civilizačního vývoje. Stali se tak spolunositeli dědictví všech velkých kultur, které islám absorboval a přetvořil ke svému obrazu a prospěchu. Desáté až dvanácté století se tak stalo vrcholným obdobím arabské kultury, která prostřednictvím iberských Arabů ovlivnila západní Evropu.

Abychom lépe porozuměli mechanismu očekávané islamizace evropského kontinentu, je velmi cenné, nahlédnout do tohoto procesu tak, jak probíhal na okupovaném území na jih od Pyrenejí. Pochopitelně není možné mluvit  o zcela modelovém průběhu použitelném i pro blízkou budoucnost, ale některá fakta jsou tak aktuální, že mohou předestřít aspoň částečně možné postupy a reakce v Evropě.

Tak jako ve východních zemích arabského impéria, i zde křesťané nebyli plnoprávnými členy společnosti. Vždy byli zařazeni až do druhé kategorie. Vysoké diskriminační daňové zatížení, skandální nerovnost před zákonem a celá plejáda lidských a civilizačně ponižujících pravidel života, to vše vytvářelo nesnesitelný psychologický, ekonomický a společenský tlak, který mohl být vyvážen pouze silnou touhou po zachování víry a identity.

Po čase motivace vycházející ze zachování těchto hodnot zeslábla. Zvítězil cílený ekonomicko-sociální tlak na křesťany a začalo docházet ke konverzím. I když příčiny konverzí k islámu byly rozmanité a lišily se u jednotlivých společenských skupin, hlavním důvodem byla snaha po ulehčení daňového břemene a řada sociálních výhod, plynoucích z příslušnosti k náboženství vládnoucí vrstvy.

A to je ten nebezpečný model úspěšného postupu islámu nepřímou cestou, cestou převážně ekonomického tlaku. Model, který může být velmi úspěšně uplatněn v dnešní zcela ateistické, materialismem posedlé Evropě, kde hodnota víry a identity nebude mít šanci zvítězit nad lákavou vidinou výhod, vycházejících z možností příslušnosti k víře vítěze. To, co probíhalo na Pyrenejském poloostrově řádově dvě staletí, bude v blízké budoucnosti otázkou rychlé volby.

Tento destruktivní tlak byl v polovině 9. století doplněn ještě dalším prostředkem - tentokrát ne nepřímým, ale zcela cíleným pronásledováním.

Jako záminka posloužila úřadům hlavního města Cordoby nepohodlná frakce místních křesťanů. Ta byla v roce 850 vyprovokována popravou kněze Perfecta k vystoupení několika desítek křesťanů, kteří veřejně prezentovali svou víru a negativní vztah k prorokovi islámu.

Kněz Perfectus, jehož poprava odstartovala toto tzv. mučednické hnutí, byl lstí a úskokem přinucen k veřejnému sdělení svého postoje k Muhammadovi, následně udán, odsouzen a popraven. Provokace se zdařila, na scénu vystoupilo na padesát křesťanů, kteří skončili smrtí na popravišti. Zavdali tak očekávanou příčinu k represím proti celé křesťanské komunitě.

O likvidačním záměru akce svědčí dekret Abderrahmana II. z roku 851, který nařizoval křesťanům, jejichž jeden z rodičů byl muslim, konverzi k islámu. Pokud se křesťanské víry nezřekli a nekonvertovali k islámu, byli popraveni.

Represe vyvolaly i vlnu vystěhovalectví do zbývajících křesťanských oblastí poloostrova. Další velké represe byly zaznamenány za vlády Almorávidů (11. a 12. století), která vyvolala další zoufalou vlnu emigrací, ba i násilné deportace křesťanů.

Ekonomicko-sociální a politicko-náboženský tlak na původní křesťanské obyvatelstvo byl tedy ve svém výsledku úspěšný. Z původně pozvolného postupu islamizace, kdy muslimská menšina vládla početné nemuslimské většině, přes doslova „explozi“ konverzí, zaznamenanou od druhé poloviny 10. století až po počátek 12. století, kdy bylo k roku 1100 zaznamenáno neuvěřitelných 80% obyvatel hlásících se k islámu.

Takže kýčovitý obraz harmonického, tolerantního soužití islámu s křesťanstvím v al-Andalusu, který nám je stále přdhazován jako vzor soužití a model pro dnešní Evropu, je pouze mýtem, účelově podsouvaným exponenty kulturního marxismu a představiteli „umírněného“ islámu.

Teprve reconquista, dokončená v Granadě v roce 1492, ukončila okupaci Pyrenejského poloostrova. Ano, okupaci. Používejme adekvátních pojmů, naše doba, trpící ztrátou historické paměti, vyprazdňuje smysl zcela jasných slov a nahrazuje je jinými, matoucími, ale politicky korektními.

Signifikantní pro dnešní stav evropské postkřesťanské civilizace je, že přesně po 511 letech v místě, kde byla reconquista dokončena, byla slavnostně otevřena první mešita na španělském území. První mešita od ukončení reconquisty.

A jak řekl mluvčí mešity - „mešita symbolizuje návrat islámu do Španělska, mezi rodilé Evropany, a měla by přispět k rozbití stereotypního pohledu na islám, jako na cizí a přistěhovalecké náboženství.“

Potíž je v tom, že islám cizím náboženstvím opravdu je. Byl okupanty původnímu obyvatelstvu spolu s kulturou vnucen. Je náboženstvím implantovaným. Evropě vycházející z jiných kořenů absolutně indiferentní.

O co islámu vlastně jde?

A tak se dostáváme k vlastnímu islámu, nejmladší náboženské koncepci, synkretickému monoteismu, který se stal pro křesťanství a křesťanskou civilizaci nejvytrvalejším ideovým soupeřem, konkurentem a nepřítelem, který ohrožuje i současnou civilizaci postkřesťanskou.

Soustředíme-li se pouze  na ideově-náboženské aspekty sporu, musíme konstatovat, že příčinou nadřazenosti a následné agresivity islámu vůči křesťanům (a Židům) je jejich programová degradace.

Geniální strategický tah, kterým Muhammad ztotožnil staroarabské božstvo Alláha s Bohem-Hospodinem Židů a křesťanů, mu dovolil nejen parazitovat na těchto soustavách, ale i prohlásit svoji náboženskou pseudokoncepci za součást a zároveň vyvrcholení řady božího zjevení lidstvu, kterého bylo dopřáno právě jemu - Muhammadovi.

A tak se judaismus a křesťanství ocitlo v postavení méněcenných, protože neúspěšných, katastrofálně lidstvem promarněných příležitostí, které Alláh lidstvu trpělivě před příchodem islámu poskytoval. Odtud pramení veškerý despekt, který je projevem opovržení těm, kteří „mohou“ vyznávat to, co Alláh již překonal novou a definitivně poslední šancí danou lidstvu. Proto je konverze muslima ke křesťanství z pohledu islámu zcela nepochopitelná, nepřijatelná a urážlivá. Považovaná za krok zpět a trestána trestem nejvyšším – smrtí.

Ztotožnění Alláha s Hospodinem se stalo základním dogmatickým a pragmatickým principem islámu, který ve svých počátcích existence umožnil oslabit konkurenceschopnost křesťanství. Zasel zmatek a způsobil dezorientaci v pohledu na islám. Do dnešní doby je Muhammadův tah stále neuralgickým bodem, který mate jak laickou, tak odbornou veřejnost a způsobuje stále nové teologicko-pragmatické konstrukce.

Stále opakovaná tvrzení evropských islamofilů, že islám není monolitním celkem, ale velmi členitým, různorodým organismem, má jeden cíl. Odpoutat pozornost od univerzální podstaty „zlatého dědictví“, které je vlastní všem odstínům barev, co jich islám zplodil za celou dobu své existence. Tyto principy jsou pro islám závazné, zavazující, ať ho označujeme za islám liberální, “umírněný“, či extrémistický. Popřením těchto postulátů by přestal být islámem.

Jsme tedy u kořene pochopení podstaty akutního nebezpečí, hrozícího celému lidstvu, protože jedna ze základních demagogických tezí islámské kosmogonie stanoví dosah Alláhova záměru v akčním rádiu celé planety.

Pokusíme-li se o jakousi zjednodušující definici, pak musíme konstatovat, že islám je univerzalistickým náboženstvím ultramisijního typu. Jeho centrální povinností je lidstvu zprostředkovat poznání Alláha v Muhammadově podání absolutistického vládce všeho a všech, jehož vůli je povinností všech se podřídit.

Islámu bylo přikázáno odstranit „mylné“ dezinterpretace, nepochopení a zfalšování předcházejících zjevení Židům a křesťanům zjevením nejnovějším a vrátit celé lidstvo do jeho výchozího stavu, ve kterém si ho Alláh přeje. Definice je to velmi korektní, možno říci až politicky korektní, která nevzbuzuje žádná velká podezření, emoce. Definice, zhruba odpovídající zásadám religionistiky.

Pokud však pronikneme do definice detailním pohledem, zjistíme pravou podstatu avizovaného nebezpečí, jehož dopady stačí jen domyslet. V podání islámu je Alláh vládcem celého Vesmíru, všech světů, Země i zemí, celého lidstva ať si toho je vědomo, nebo ne. Činí si tak nárok na všechny země planety, ať křesťanské, nebo ateistické, či vyznávající různé polyteistické kulty.

V očích islámu se ten, kdo není muslimem, dopouští zpronevěry Alláhovy zvěsti. Rozděluje lidstvo na dva tábory - na ty, kteří muslimy jsou a  na ty „ostatní“, kteří muslimy nejsou, tedy programově nežijí v souladu s islámem. Mezi těmito tábory je trvalý a nevyhnutelný střet, který má v lidské společnosti povahu boje dobra se zlem.

Nevyhnutelnost tohoto střetu je dána povinností vyznavače Alláha aktivně se podílet na upevňování a šíření víry v toto božstvo. Mezi těmito „ostatními“ (nevěřícími) jsou však určité rozdíly. Právo na život mají ti, kteří vyznávají opuštěné koncepty zjevení, ovšem s perspektivou postupné konverze.

Zbývající „ostatní“- tedy ti, kteří monoteismus nevyznávají nebo božský princip monoteismu odmítají (polyteisté a ateisté) - jsou  nositeli zla a vyřazují se sami z lidského společenství. Pokud nekonvertují, nezaslouží si žít.

Muslimy stále vpřed popohání stresující myšlenka, že poslední pokus, který Alláh světu dal, nebude zvládnut, bude promarněn. Svoji roli dotlačit lidstvo do cílového stavu míru s Alláhem, považují za svoji mravní zodpovědnost. Výzva, která je pro muslimy dána, stanovuje, že jejich povinností je pro tento úkol udělat vše. Jedinou možností, jak se vyvarovat Alláhova trestu za nesplnění tohoto úkolu, je stoprocentně usilovat o upevnění a rozšíření islámu tak, aby on sám a lidsto celé na konci tohoto procesu mohlo s klidným svědomím ve stavu míru před Alláha předstoupit.

Co nás sjednotí a co aktivizuje?

Inspirováni koncepcí Václava Budovce z Budova přistupme ke druhému kroku, který též vychází z jeho Antialkoránu.

Budovec mluví o nutnosti ideové výzbroje, o jednotící koncepci, kterou je nutno vyzbrojit Evropu, aby byla schopna čelit tvrdě postupujícímu islámu. Budovcovi pochopitelně splývá s křesťanstvím. Jinou alternativu neviděl a ani nemohl vidět.

A situace dnes? Evropa po 392 letech je pochopitelně jiná. Budovcovy obavy z vnitřního vývoje evropské civilizace se zcela naplnily. Křesťanství již nehraje tu roli, kterou hrálo v jeho době. Vítězství dosáhly ty proudy, ke kterým Budovec vzhlížel s obavami. Idea schopná sjednotit Evropu k jednotnému postupu proti hrozícímu nebezpečí se v Budovcově době nerealizovala, natož dnes. Turecké, potažmo islámské nebezpečí, bylo zažehnáno jinými prostředky. Ale dnes tu stojí znovu a to ještě v ostřejších konturách.

Současný evropský zmatek hodnot - jako konstantní premisa postkřesťanské Evropy - je výsledkem více či méně dobrovolné rezignace křesťanství na roli duchovního arbitra, kterou přejala humanisticko-ateistická opozice, bloudící slepými uličkami společenských utopií všech odstínů a barev.

Poslední ránu Evropě zasadila ve druhé polovině 60. let minulého století tzv. „Nová levice“, jejíž genoví inženýři změnili genovou výbavu evropské civilizace natolik, že není schopna rozumět sama sobě. Zpochybnila všechny zbývající základní hodnoty křesťanské civilizace, a tak se jí podařilo narušit dějinnou kontinuitu, tradice, myšlenková  východiska, kulturní základy a morální hodnoty. Změnila priority a stvořila příslušníka nové civilizace, který trpí pocitem vykořenění, méněcennosti a frustrace. Ovšem na rozdíl od muslimů se Evropan nemá kam vrátit, na co navázat, nemá se na co odvolávat, protože ani generace otců a dědů již nemohla nabídnout jistoty ideového zázemí.

Imunitní systém civilizace byl narušen, obranyschopnost společenského organismu je minimální. Vůle vzdorovat infekcím a atakům různého kalibru se blíží nule. Rezignace a totální kolaps může nastat kdykoliv.

Existuje řešení? Paralela k islámskému obrození, jakýsi projekt reevangelizace Evropy jako jediné možné řešení současné krize je v podmínkách sekularizované společnosti, křesťanství spíše nepřátelské, nerealizovatelný. Boj stejnými prostředky, kterých využil obrozený islám, nepřichází v úvahu, protože proces obrození křesťanství sice v minulém století Evropu zasáhl, ale v tak minimální míře, že je v současné době takřka bez vlivu na evropské křesťanské církve, natož na většinovou společnost. Křesťanství proto dnes hraje zcela jinou roli a je pro většinovou populaci Evropy pro tento účel pravděpodobně nepoužitelné. Islámské obrození si vyžádalo též určitý časový prostor ke svému nástupu a ten již Evropa nemá. Časový limit evropského komatu, který byl naší společnosti dán, je velmi krátký a je ohraničen vyhasnutím muslimského demografického boomu, tedy dvěmi až třemi desetiletími našeho století. A islám si toho je velmi dobře vědom. Je to hra o čas.

Řešením je nalezení náhradní ideové koncepce, na které by se ohrožená Evropa mohla dohodnout. Prozatím se ji však nepodařilo nalézt. Pokud se tuto plnohodnotnou jednotící koncepci nepodaří objevit či vytvořit, což je docela možné, je zde další možnost - že se většinová evropská populace bude vývojem událostí cítit natolik ohrožena, že vznikne dočasná účelově-pragmatická koalice, kterou jsme již zažili ve 40. letech minulého století. Její vznik může být vyvolán tlakem nespokojené společnosti na politické elity zemí, nebo naopak „prozřením“ části politické scény. Životnost koalice bude odpovídat časovému úseku bezprostředního ohrožení na jedné straně časové úsečky a vyřešením konfliktu na straně druhé. Následovat bude návrat k původnímu rozdělení evropské civilizace do doby dalšího ataku jako důsledku nedůsledně vyřešené „pseudoofenzivy“.

Nedpředbíhejme však. Naznačili jsme, že ve hře je stále možnost jakési náhradní koncepce, která evropskou civilizaci stmelí a vyprovokuje k adekvátní reakci. Pochopitelně, že se diskutují různé možnosti, bohužel však jde většinou o tak vysoce abstraktní kategorie, které by asi těžko sehrály požadovanou roli pro jasně definovatelný a uchopitelný cíl, se kterým by se ztotožnila většina Evropanů.

Klíčem k potřebné, přijatelné a akceptovatelné myšlence, schopné aktivizovat obranyschopnost evropského organismu, může být to, co aktivizuje od roku 1948 obyvatele Izraele. Touha, přání, povinnost uchránit své životy, své rodiny a domovy, svá města a svůj stát před šílenou nenávistí sousedních států, které se do dnešního dne nesmířily s jeho existencí.

Paralela více než jasná. Jasně definovatelné životní priority, vycházející ze základního lidského hodnotového systému, srozumitelné všem bez rozdílu politického smýšlení, sociálního původu nebo teologického odstínu. Pocit ohrožení, nebezpečí života a další existence národa jako takového dokáže stmelit tak různorodou společnost, jakou izraelská společnost je. To je tedy ta koncepce, na které se Izraelci shodnou, protože vědí, že kdyby z těchto hodnot ustoupili nebo je zpochybnili, znamenalo by to jejich zánik.

Až potud jsou principy koncepce pravděpodobně i pro Evropany přijatelné, shodné s názory většinové populace. Problémy však nastanou následně. Izraelská východiska totiž ústí do konceptu radikální obrany a preventivních vojenských akcí. A to je kámen úrazu pro evropskou levici, která tak dlouho pracovala na myšlenkové transformaci Evropy. Proto koncepci preventivních vojenských akcí a radikální obrany zcela odmítla a nahrazuje ji mírovým systémem kolektivních smluv a dohod.

Pro Evropu se tak Izrael stal nebezpečným, protože modelovým, prozápadním státem, schopným svojí koncepcí preventivních akcí na svou obranu ohrozit pracně vybudovaný evropský systém řešení mezinárodních konfliktů. Odtud pramení evropská averze k Izraeli a podpora arabského světa. Bohužel, tato několik desítek let trvající snaha o ovlivnění evropského myšlení přinesla své plody. Evropa není prozatím schopna tuto část obranného konceptu přijmout za vlastní.

Pokud včas nepochopí vážnost situace, ve které se ocitla, neuvědomí si nebezpečí, která ji hrozí - nebezpečí srovnatelná s nebezpečím, kterému čelí Izrael - a pokud nepřijme obdobnou koncepci obrany své existence, zaplatí za to cenu nejvyšší. Ukončením existence evropské civilizace.

Instinktivní obavy levicové Evropy před silovým řešením konfliktů pramenící z hrůz prožitých světových válek, vedou nejen k nedůvěře k Izraeli, ale podvědomě i k touze po jeho zničení. A to pro jeho schopnost možné inspirace sebeobrany Evropy. Připočteme-li výsledky dohod s islámem o osudech Evropy, tak pochopíme animozitu evropských politických elit k Izraeli a jeho strategii obrany. Nemalou roli pochopitelně hraje i svědomí připomínající hrůzy holocaustu, kterému Evropa nezabránila, a samozřejmě i zbytky starého evropského antisemitismu. Shrneme-li, vyvstane před námi otázka, kam až zajde snaha Evropy po izolaci Izraele?

Je si Evropa vědoma faktu, že doba, po kterou se podaří udržet Izrael při životě v moři arabského živlu, je dobou existence evropské civilizace? Boj o Evropu vstoupí do své poslední vrcholové etapy poté, co Evropa umožní svojí protiizraelskou, proarabskou politikou zeslabení Izraele a porušení jeho územní celistvosti vedoucí k jeho existenčním problémům.

Až Evropa podlehne své předpojatosti a obětuje Izrael na základě svých dohod s islámem, podepíše svůj rozsudek smrti. Tehdy dojde ke konečnému řešení existence evropské civilizace. Lze tomu zabránit?

Ano, lze. V první řadě je zapotřebí si uvědomit  to, na co se v poslední době zapomíná - že Izrael byl, je a musí být enklávou západní civilizace, svobody a demokracie v moři těmto hodnotám a prioritám nepřátelského islámu, který se od prvního dne vyhlášení samostatnosti Izraele snažil, stále snaží a snažit bude ho zničit a naplnit tak svoji vizi islámského imperialismu na Předním východě.

Izrael není faktorem destabilizace tohoto regionu, jak evropská levice v současnosti vykřikuje, ale naopak zárukou budoucí transformace této oblasti a zároveň pojistkou pro existenci evropské, potažmo západní civilizace. Pokud toto někdo popírá a svojí aktivitou tuto pojistku soustavně poškozuje, je očividným likvidátorem vlastní civilizace. Pak se ovšem nabízí otázka, proč a v čí režii takto postupuje.

J. E. Froud napsal: „Věří-li deset lidí něčemu natolik hluboce, že je ochotno za to položit život, a dvacet lidí věří něčemu natolik hluboce, že je ochotno pro to hlasovat, těch deset bude určovat zákony těch dvaceti.“

A to je to základní ponaučení, které si můžeme - ano musíme - vzít z izraelského modelu státní a národní existence, pokud nám na srdci leží zachování naší evropské civilizace. To je ten model jednoduchého konceptu, který má šanci vyřešit danou situaci jednou provždy. Zvítězí-li však model dočasné koalice, tak jak jsme to naznačili výše, je reálná šance recidivy.

Každá vize se musí opírat o víru. Budeme-li své vizi Evropy našich hodnot, priorit a tradic věřit natolik, že se o ni budeme nejenom obávat, ale i chtít pro ni něco udělat, ba dokonce riskovat to nejcennější, co máme, pak máme šanci zvítězit.

Nezapomínejme, že protihráč toto dilema nemá. Nepřipusťme, aby se v pozici oné desítky věřících ocitl islám.

A konečně - mějme na paměti, že islám je tak silný, jak my jsme slabí!

Najdeme řešení?

Otázka, zda si Evropa po zavržení křesťanství jako stmelující ideu své existence a identity vybere jinou plnohodnotnou náhradu nebo zda zvítězí eventualita dočasně účelově-pragmatické koalice vzniklé na základě racionálního “prozření“ evropské společnosti, je v současné době nezodpověditelná.

Jedno je však jisté. Pokud Evropa nechce rezignovat a dobrovolně se poddat islámu, pak musí přikročit k adekvátním krokům. Měly by to být kroky jasné a razantní, pokud bude politická vůle krizi řešit a ne ji pouze bagatelizovat a řešení oddalovat, jak bývá v Evropě zvykem.

Strategicko-taktický plán je doménou odborníků, zaměřme se tedy pouze na základní východiska a rámcové návrhy. V předcházejících kapitolách jsme již určité možnosti naznačili. Vážnost situace, ve které se Evropa ocitla, vyžaduje cestu, kterou si zvolí sama. Revize evropského vztahu k islámu jako podmínka a východisko dalších kroků je tedy více než nutná. Výsledkem této revize musí být odmítnutí kolaborace s „umírněným“ islámem .Tento krok zamezí vydíratelnosti evropské politiky. Jasné "ne" musí zaznít i idealistickým hlasům pacifistů, kteří zatemňují pohled na řešení problému extrémistického islámu.

Je více než v zájmu Evropy, ale i celé západní civilizace, zakročit razantně jak proti extrémistickému, tak i „umírněnému“ islámu. Na dvou frontách islám útok neočekává. Je zapotřebí využít momentu překvapení a řešit krizi diametrálně odlišně.

Velmi preferovaným, módním, vše řešícím prostředkem poslední doby je taktika dialogu. Dialogu mezi Evropou a islámem. Co je podstatou dialogu? Výměna názorů dvou subjektů různého přesvědčení vedená oboustrannou snahou dojít k pravdivým závěrům. Tato metoda je vhodná pro vnitrocivilizační komunikaci, v případě mezicivilizační aplikace dochází ke komplikacím. Dialog mezi evropskou civilizací a islámem však selhává totálně. Pochopitelně ne vinou vyzyvatele, tedy Evropy.

Islám není schopen pochopit podstatu této evropské metody, protože k ní přistupuje z pozice nadřazenosti, dějinné a náboženské vyvolenosti a výlučnosti. Jeho východiska a hotové soudy nepřiznávají druhé straně plnohodnotné postavení, a tudíž dialog neplní svůj účel. Z dialogu se stává kolbiště, kde ten, kdo komunikaci vyvolal ve snaze domluvit se na vzájemné úctě a toleranci, je tlačen k nevýhodným kompromisům nebo selekci témat, která jsou pro islám nekonfliktní.

Je tedy zcela zbytečné se snažit o dialog s islámem za každou cenu. Jediné výsledky - kompromisy a ústupky evropské strany vůči islámu -  nikam nevedou, respektive ano - do pekel. Islám této oběti schopen není, nemůže couvnout ze svých pozic, vymezených Koránem. Vstřícně myšlené ústupky naší strany chápe jako projev strachu před islámem a jako své vítězství. A má pravdu.

Obdobně utopickým řešením je cesta tzv. usmíření, propagovaná arabisty s katolickým zázemím. Vychází z modelu přístupu papeže Jana Pavla II., který provedl řadu vstřícných kroků v duchu koncepce usmíření. Zvláště pak omluvu za křížová tažení. Bohužel důsledky neuváženosti těchto kroků pociťujeme dodnes. Uvědomme si, že tato zbytečná gesta se míjejí účinkem. Jen snižují důvěryhodnost a autoritu „ostatků“ křesťanství, svědčí o programovém tápání a islám utvrzují v pocitu jedinečnosti a výjimečnosti.

Další z rodu utopických řešení je spoléhat se na záchrannou misii evropského „umírněného“ islámu jako výsledku působení neodolatelných priorit Evropy na islám. Ale tomuto fenoménu jsme se již věnovali. Jedno je však nutné zdůraznit. Islámské obrození vrátilo islámu jeho sílu, proto myšlenka na  jakýkoliv zpětný chod je omylem a pouhým zbožným přáním. Této zbraně se islám nikdy nezřekne. Návrat ke kořenům islámu byl právě reakcí na epochu rozvolnění a absorbci cizorodých podnětů.

Utopickou cestou je i další domněnka, že se islám musí, pokud chce v Evropě koexistovat, vzdát části svého já, politického aspektu svého učení a ponechat si pouze duchovní náplň. Krásná myšlenka, propojenost obou komponentů v Koránu je však tak úzká, že je prostě nerealizovatelná. Nezapomeňme, že Korán porcovat islám nedovolí.

Mohl by být řešením racionální sekularismus islámu? Pokud je toto řešení vůbec reálné, odehrávalo by se v dlouhodobém časovém horizontu. Evropa nemá času nazbyt. Je příliš pozdě. Zbývá jí jen pár let.

Všechna tato řešení však akceptují realitu přítomnosti islámu v Evropě jako nezvratitelný fakt. Pouze řeší minimalizaci jeho destruktivního dopadu na evropskou civilizaci. Neřeší pravou podstatu problému, kterým je islám jako takový. Odmítají základní axiom, demaskující roli islámu v budoucnosti západní, potažmo evropské civilizace, který si slovy Samuela Huntingtona připomeňme:
 
„ Zásadním problémem Západu není islámský fundamentalismus, je to islám - odlišná civilizace, jejíž příslušníci jsou přesvědčeni o nadřazenosti své kultury a jsou posedlí slabostí své moci“ Ti, pro které je tento axiom východiskem pro adekvátní řešení, jsou terčem silné palby politické korektnosti a jsou označováni nejsilnějším výrazivem, kterého je schopna. Zaznívají taková slova jako xenofobie, islamofobie, ba i fašismus. Je to běžná slovní výbava arzenálu kulturního marxismu, v naší zeměpisné šířce podbarvená reminiscencemi na totalitní minulost mluvčích.

Huntingtonova definice problému Západu je většinou zastánců politické korektnosti citována jen částečně. K popření první části citátu jim stačí laciné prostředky politické demagogie. Druhá část se většinou z taktických důvodů opomíjí. Proč? Je totiž nebezpečná výstižností charakteristiky motoru, který islám pohání. Může vyvrátit argumenty použité pro negaci první části citátu a je zároveň lehce „zdokumentovatelná“. Proto nebezpečná.

O důvodech nadřazenosti islámu jsme již mluvili výše. Dodejme jen pro úplnost a v kontextu této kapitoly, že i když dávno nemůžeme klást rovnítko mezi pojmy "křesťanstvo" a "Evropa" a i když je křesťanství náboženským systémem jen pro zanedbatelnou část naší populace, v očích islámu z nás všechna negativa postkřesťanské civilizace nesnímají stigmata příslušnosti k této historicky překonané etapě zjevení. Z pocitu nadřazenosti islámu a jeho civilizace, patologické vztahovačnosti, nedůtklivosti a citlivosti, nenávisti vůči hostitelským zemím Evropy, jejich většinové kultuře, náboženství a hodnotovým prioritám, nemůže za žádných okolností, i při sebeupřímější touze evropské levice po úspěšné integraci islámu, vzniknout nic pro Evropu pozitivního.

Pokud Evropa už konečně neřekne "stop", povede nekontrolovatelné bujení islámu v Evropě k jedinému možnému řešení - “Islám do tváře Evropy exploduje“.

Existuje tedy řešení, které bude pro Evropu dlouhodobě výhodné a které zabrání islamizaci našeho kontinentu?

Ano. Hlavním předpokladem a východiskem tohoto řešení je pochopit realitu ohrožení Evropy ze strany islámu. Nejen prostřednictvím extrémistického islámu, islámského terorismu. Je zapotřebí si připomenout, že fašismus nebyl v roce 1945 poražen diskusí a dialogem. Že Vídeň a potažmo celá střední Evropa v roce 1683 byla zachráněna vojenskými prostředky a ne díky kolaborantské politice appaesementu a že vítězství reconquisty v roce 1492 nebylo výsledkem strategie usmíření.

Je zapotřebí pochopit, že je třeba Evropu bránit, abychom ji uchovali příštím generacím. Je zbytečné diskutovat o tom, zda strategie má být obranná nebo útočná. V očích islámu je jakákoliv obrana útokem proti suverenitě islámské víry a její civilizaci, i když se jeho příslušníci pohybují pouze jako hosté v cizí zemi (avšak jako hosté se zde nechovají). Pokora není islámu vlastní. Evropu islám chápe až na malé výjimky jako území války, je s ní tedy od roku 711 v permanentním válečném vztahu. Zbavme se tedy stresujících myšlenek na to, že bychom mohli svojí obranou porušit principy doktríny mírového řešení konfliktů, na které jsme tak pyšní. Co je pro nás priorita? Budoucnost Evropy, našich dětí a vnuků, kteří budou žít ve svobodném světě, nebo pochybná levicová doktrína mající platnost dočasnosti, tak jako všechny doktríny historie?

Izraelský ministr Roni Milo kdysi řekl: „Vstaň a předejdi toho, kdo tě přišel zabít“.Denodenní realita, které je Izrael od roku 1948 vystavován, je dokladem toho, že nejde o paranoidní reakci na virtuální nebezpečí.

Položme si otázku, proč Izrael ještě 59 let po rozhodnutí OSN o vytvoření židovského státu a 58 let po jeho vyhlášení, stále ještě existuje. Díky zoufalé touze žít a bránit se. Pokud by se řídil evropskou mírovou strategií, již by 58 let neexistoval, protože arabské vojenské síly Jordánska, Sýrie, Egypta, Libanonu a Iráku několik hodin po oficiálním vyhlášení Izraele proti němu zahájily útok. S cílem zničit stát, který vznikl z vůle OSN.

Islám jako nábožensko-civilizační projekt s dominantním megaglobalizačním posláním infikoval, rozložil a postupně zlikvidoval řadu kultur a civilizací Blízkého a Středního východu, severní Afriky a jihovýchodní Asie.

Principům islámu neodporující a islám obohacující prvky jednotlivých kultur absorboval, přetransformoval a aplikoval v procesu vzniku své vlastní svébytné civilizace, schopné vlastní existence, rozvoje, ale i vývozu do té doby, něž se sám vnitřně nespotřeboval, nevyčerpal. Následkem rozšiřování islámu do oblastí s nižší kulturně-civilizační úrovní začal přicházet o potencionální, nové kulturní impulzy, které ho mohly obohatit a posunout dál. Absence těchto podnětů a zbytnělá ortodoxie fundamentální teologie civilizaci natolik zakonzervovala, že výsledkem se stala do sebe zahleděná, vyčerpaná a stagnující civilizace, donekonečna pouze opakující jednou získaná a zpracovaná východiska.

Islámské obrození tuto situaci ještě zdůraznilo a vytvořilo falešný pocit virtuální kulturní nadřazenosti, pohrdající vším, co stojí vně islámu a jeho civilizace. Historicky daný model šíření islámu jasně ukazuje cestu, která bude použita v případě, že Evropa nepochopí svůj omyl v pohledu na roli islámu v Evropě.

V každém případě musíme počítat s andaluským modelem programové likvidace původní kultury a jejím nahrazením kulturou islámskou. Neexistuje jiná alternativa. Tolik propagovaná varianta o splynutí kultur je učebnicovým příkladem mystifikace. Islám vždy bude hrát hlavní roli. Jinou možnost nemá. Kultura muslimského Andalusu byla islámská, i když se na ní podíleli etničtí Židé a křesťané. Na to se zapomíná. Západní civilizace tedy bude nahrazena civilizací islámskou.

Jen jedno není ještě jisté. Naplní se historický model šíření islámu ve své klasické variantě tak, jak byl využit po likvidaci Perské a Byzantské říše? Tedy, zůstane z naší civilizace v té islámské něco zachováno?

Nebo pod vlivem radikálně fundamentalistické akcelerace současného vývoje půjde vše cestou absolutní negace všeho vně islámu a její civilizace? Tak jak jsme byli svědky v případě afghánského Talibánu?

Evropské politické elity koketující a experimentující s „umírněným"„ islámem pracují k první variantě. Zdá se vám přijatelnější než druhá? Obě jsou nepřijatelné, protože programově počítají s likvidací evropské civilizace. A proto jako jediné řešení pro nás Evropany, kteří ještě cítíme  hrdost při pohledu na architektonické skvosty Paříže, Říma či Prahy, které nenechá lhostejnými tvorba Rubense či Dalího nebo hudba Mozarta a Beethovena, musí být řešení radikální, rázné. Řešení, které již tradičně v závěru svých příspěvků charakterizujeme výstižným termínem - druhá reconquista.

Vraťme se však zpět k rámcové charakteristice kroků řešení obrany před islamizací Evropy. Je zcela evidentní, že výsledky současné přistěhovalecké, integrační a bezpečnostní politiky zemí Evropy nejsou dostačující. Nabízejí se určité možné regulátory, které mohou ta či ona rizika zmírnit, ale ne odstranit. Proto je zapotřebí ukončit příliv imigrace muslimů z arabských a islámských zemí. Stop stav legální i ilegální imigraci je bezpodmínečně nutným krokem.

Integrační politika, která se ve svých různých státních variantách více či méně neosvědčila, musí být nahrazena politikou repatriace. Otázka evropských konvertitů k islámu by se měla řešit na základě jejich volby - výběrem nejpřijatelnější islámské země, ke které konvertita má osobní vztah.

Islám postavený mimo zákon a evropskou civilizaci by se legislativní cestou měl vrátil za hranice evropské civilizace, tam kam patří.

psáno pro www.eurabia.cz
 


zpět | tisk | poslat odkaz
Ohodnotit: 1 | 2 | 3 | 4 | 5, hodnoceno: 1506x, známka: 2.7
Kategorie: Nalezeno na webu
online: 39
návštěv:

Locations of visitors to this page blog.idnes.cz
odkazy
Václav Klaus
eStat.cz
Město Brno
Moderní Brno
   ODS
   ODS Brno
   
   
   
   
odjinud aktuálně

TOPlist