Zvykněme si na to, že jsou jedním z účinných řešení v případě, když potřebujeme ochránit společnost před těmi, kdo jí škodí. Mezi internační opatření patří nejen uvěznění odsouzených osob, ale také například oddělení osob nakažených vážnými infekčními chorobami,

nebo jiné omezení svobody lidí, u kterých s ohledem na jejich minulost nelze vyloučit možnost poškodit společnost a principy a hodnoty, na kterých je postavena. Dalším možným krokem u posledně vyjmenovaného je následná deportace.

Internace i deportace jsou legitimní nástroje k ochraně společnosti a jejich užití je poplatné příslušné legislativě. Jsou prováděny na celém světě. Někde se o nich píše a ví více, jinde nám zůstávají utajeny. Bohužel jsou ovšem mnohdy také přijímány značně nesystémově. V řadě případů k nim dochází jako součást důsledků předchozích špatných řešení, které přetekly přes únosnou mez tolerance obyvatel. V současné době se tak lavinovitě děje v Evropě při novodobé internaci a deportaci Romů.

Podle mého názoru prostě jen selhaly veškeré dosavadní snahy o systémovou etnickou integraci. Diktátorské režimy mají největší potenciál k uplatnění nástrojů integrace. Přesto tento problém nikdy nevyřešily, pokud za řešení nepovažujeme snahu o vyhlazení celých národů. Komunistický režim měl také nepřebernou zásobu možností k úspěšnému zvládnutí této etnické integrace. I jeho výsledky byly tristní. Není proto nejmenší důvod se domnívat, že demokratické režimy, které jsou ve své podstatě v porovnání s režimy předchozími naprosto bezzubé, tuto integraci úspěšně zvládnou.

Když příliš dlouho v něčem tlačíte na pilu, zlomí se. Důsledek naprostého nezvládnutí integrace je bod zlomu u společnosti, která to už nechce snášet. Na bod zlomu pak reagují splašení politici, kteří začínají přijímat taková opatření, která mají poměrně blízko k diktátorským praktikám. A společnost je, nikoli paradoxně, ale zcela logicky, spokojená, neboť ať chcete, nebo nechcete, v případě potřeby razantních řešení je i současná společnost ochotna přijmout některé ty tvrdé praktiky. Ba dokonce si říká „konečně“. Ve Francii nyní odesílají na vládní náklady Romy do jiného státu. Na Slovensku roste jedna osada za druhou, které nejsou ničím jiným, než novodobými internačními tábory v Evropě. Tam, kde to nejde, se skládá místní samospráva společně s obyvateli a staví betonové zdi. Když některá města chtějí de facto deportovat Romy do vesnic, místní obyvatelé staví zátarasy a barikády. Nechtějí je tam. A u přímě, jakkoli mezi Romy najdeme výjimky, kromě lidí typu Michaela Kocába je nechce mít ve větším počtu blízko skoro nikdo (je to politicky nekorektní, ale je to tak). Vlastně ani ti je v praxi nechtějí, jen mluví o tom, jak by je jiní měli chtít...

Romové mezi sebou nemají přirozené autority, které by ostatní respektovali. Samozvaní jedinci se za takové sice vydávají, ovšem jediným výsledkem je, že je za respektované osobnosti považuje stát, který jim nasype nějaké peníze na „řešení romské problematiky“. Autorita u komunity je však nulová a žádoucí dlouhodobé výsledky nikde. Nedávno Roman Joch přirovnal celkem trefně současnou situaci k období Martina Luthera Kinga. Aby se nějaké etnická menšina dostala z problémů, je nutné, aby přímo v ní vyrostl přirozeně respektovaný vůdce. Dokud takový v Romské menšině v Evropě nevyroste, bude jejich internace a deportace součástí naší doby. Nevím, zda bohužel. Ale bude. V každém případě je ale nutné si férově přiznat, že společnost, která tak činí, za tento stav může pramálo. Chytit za nos by se měli jiní. Politiky počínaje a samotnými Romy konče. Obávám se však, že jejich předákům současný stav tak nějak vyhovuje. Alespoň je důvod odčerpávat peníze ze státního rozpočtu.

http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/c/152618/Internace-a-deportace-nejsou-sprosta-slova-Ani-v-pripade-Romu.html