Novinář egyptského deníku Al-Ahram zveřejnil pro mnohé západní novináře nepříjemné informace o životě v Gaze. Obyvatelé Gazy žijí opravdu v obklíčení a pod útlakem, ne však ze strany Izraele, ale od jejich vlastních vůdců.

Ašraf Abu al-Houl napsal, že byl „ohromen pohledem na zboží a luxus v obchodech v Gaze.“ Mnoho druhů zboží lze koupit levněji než v Egyptě, neboť Gaza je mnohem více zásobována. Izraelské embargo je podle Houla spíše formální a politické, než ekonomické. Izrael podle Houla „není příčinou ekonomické nebo humanitární krize v Gaze.“

Přesto je v Gaze velká chudoba. Je výsledkem ohromné korupce a rozdílů mezi „majícími a nemajícími“. Houl vyzpovídal aktivistu Mustafu Ibrahima, který tvrdí, že „20% Gazanů má kontrolu nad vším bohatstvím a všichni jsou napojeni na teroristickou organizaci Hamás. Tito zbohatlíci investují do zábavného průmyslu, žijí rozmařile a vybírají poplatky za luxusní zboží na pláži.

80% obyvatel strádá pod 45% nezaměstnaností a na nich zaměřují západní novináři své objektivy jako na oběti „izraelského útlaku.“ Západní země pak posílají další kamiony zboží a přispívají tím k ještě většímu bohatství vládců Gazy a k větší chudobě prostých lidí.

Izrael nejednou upozorňoval na tuto nemravnou situaci mezinárodní společenství, které svou nemoudrostí jen nahrává do karet zkorumpované vládnoucí elity.
MEMRI
Nechtějí žít pod samosprávou

„Arabové z Jeruzaléma preferují život pod správou Izraele, ne pod arabskou samosprávou“, tvrdí populární arabský spisovatel Khaled Abu Toameh.

Všechny návrhy na rozdělení Jeruzaléma pokládá Toameh za „naprosto nerealistické.“ Život Židů i Arabů je podle něho velice provázaný a svěřit polovinu města pod arabskou samosprávu je „noční můrou a přineslo by to jen dopravní zácpy, bezpečnostní bariéry,  kontrolní stanoviště a hraniční přechody.“

Jako se nikdo z arabské samosprávy neptal izraelských Arabů na jejich názor před dohodami z Oslo v 1993, „tak i dnes jejich vedení ignoruje mínění arabských obyvatel Jeruzaléma.“ Nezajímá je názor 200 000 Arabů, „zda by chtěli žít pod vládou Hamásu.“ Většina z nich dává přednost izraelské správě. Mají k tomu několik důvodů.

Předně vlastní izraelské průkazy totožnosti a požívají práv a výhod, které jejich soukmenovci v Judeji, Samaří a v Gaze nemají. Jde o svobodu pohybu a o sociální, ekonomické, zdravotnické a vzdělávací služby, garantované jim izraelským občanstvím. Arabští občané Jeruzaléma podle Toameha „16 let pozorují co se děje na území arabské samosprávy a nechtějí žít pod zkorumpovaným vedením a radikální islamistickou entitou.“

Mnozí Arabové utekli z arabské samosprávy do Jeruzaléma, protože „nechtěli žít pod kontrolou militantů, ozbrojených gangů a zkorumpovaných institucí.“ Ti, kdo hovoří o rozdělení Jeruzaléma, podle Toameha „nevědí o čem mluví.“ Jednání má směřovat „k vytváření možností jak území spolu sdílet, ne jak ho rozdělit“, míní arabský spisovatel.

Arutz

http://karelsykora.blog.idnes.cz/c/158407/Jak-se-zije-v-Gaze.html