Česko se posledních sto let politicky vyvíjí ve dvacetiletých cyklech. Po nich následuje tvrdá nebo měkká změna režimu, bourání soch a pokus o nový začátek, který vesměs končí na konci dalšího dvacetiletí.

 Atmosféra posledních týdnů naznačuje, že možná právě nyní se láme jedna epocha, ta polistopadová.

Příznakem konce politické epochy je polonásilné svržení Nečasovy vlády mimo volební cyklus, pokus Miloše Zemana o změnu režimu směrem k prezidentskému modelu a hroucení mediálního systému, jak se utvořil v devadesátých letech. Podstatné je, že tyto procesy mají podporu nemalé části občanů volajících po změně systému, který se v jejich očích zdiskreditoval. Na kartu rozbití dosavadního systému vládnutí a nového rozdělování veřejných prostředků si také vsadily některé důležité podnikatelské skupiny, které si s tím spojují přesměrování budoucích penězovodů a vlivu.

Obdobné změny probíhají uvnitř některých dalších státních úřadů a institucí, například uvnitř státního zastupitelství. Výsledkem je převaha odstředivých nad dostředivými silami, což musí dříve nebo později skončit narušením, nebo dokonce rozpadem současného liberálního systému vládnutí.

Svržení vlády

I z odstupu tří týdnů se jeví razie na Úřadu vlády, spojená se zatýkáním a vazebním vězněním čtyř bývalých politiků, jedné vysoké státní úřednice a dvou generálů, jako čistě účelová politická kauza. Nesmyslnost zásahu vystoupí o to víc, když jej srovnáme se situací například v Bílém domě v éře prezidenta Johna Kennedyho, abychom zvolili všeobecně známý příběh.

Vždycky, když se prezident zamiloval do nějaké špiónky nebo příliš upovídané ženy, přišel se svými proslulými fascikly pod paží šéf americké FBI, legendární Edgar G. Hoover, a buď ministru spravedlnosti, nebo přímo prezidentovi nastínil bezpečnostní rizika, která hrozí v souvislosti s prezidentskými eskapádami. Následně navrhl řešení a do osmačtyřiceti hodin byla kauza sprovozena ze světa – špiónka byla vyhoštěna, někdo byl propuštěn nebo interně potrestán za překročení pravidel.

Podobné řešení se volilo, když hrozilo, že by hlavu amerického státu mohli zdiskreditovat nevhodní sponzoři nebo někteří přátelé přátel. Ne všechno se podařilo odstínit. Všechno však probíhalo v zájmu bezpečnosti prezidenta a udržení kreditu amerického státu doma i ve světě. Představa, že do Bílého domu vnikají zakuklenci s beranidly, je ve Spojených státech možná snad jen během dětských svátků typu Halloween.

V České republice však byl premiér jako nejvyšší představitel výkonné moci tři čtvrtě roku odposloucháván a pak byla zatčena šéfka jeho kabinetu za to, že nechala sledovat jeho manželku a dva zaměstnance Úřadu vlády, o nichž měla podezření, že vynášejí informace.

Co to má znamenat? To nevěděla předem BIS? Dali informace na toto téma premiérovi, nebo alespoň ministru vnitra nebo spravedlnosti? Stručně řečeno, věci, které se měly řešit třeba tvrdým postihem, ale uvnitř systému, byly využity k frontálnímu útoku na systém. Výsledkem byl pád vlády a nebezpečný precedens do budoucna. Prohrávat musejí politici ve volbách, ne po zásazích bezpečnostních sil.

Naprostý skandál je pak zatčení exposlanců s odůvodněním, že vyměnili poslanecké mandáty za funkce ve vedení státních podniků, čímž se dopustili korupce. K této právní konstrukci chybí z minulosti jakýkoli judikát, podle něhož by se mohlo postupovat. A do toho ještě jejich vazební věznění, jemuž chybí rozumné zdůvodnění. Snad až na jedno – vazba vypadá jako důvod ke „změknutí“ bývalých poslanců. Ale za účelem čeho? Získání důkazů v úplně jiné kauze, než za kterou dnes „sedí“?

Zvnějšku to vypadá jako popření právních principů. Ve skutečnosti jde o jednu hodně hlubokou a z minulosti stále přežívající zásadu, kterou razil někdejší sovětský prokurátor Vyšinskij, když tvrdil, že vazba je součástí trestu. Tuhle poučku si dodnes pamatují zvláště někteří špičkoví státní zástupci.

Až totiž opadne směs hysterie a nadšení z „velkého protikorupčního zásahu“, bude zajímavé vysledovat mozky celé operace, na jejímž konci byla Česká republika bez legitimně zvolené vlády. Podle všeho je hybatelem skupina bývalý vojenských prokurátorů z Nejvyššího a olomouckého státního zastupitelství. Jediným pozitivním momentem na celé věci je, že tito mimořádně motivovaní státní zástupci veřejnosti naznačili, jak lehce je možné provést státní převrat. To by nemělo zůstat zapomenuto.

Pražský puč

Na půdorysu totálně oslabené výkonné moci provedl o deset dní později prezident Miloš Zeman akci, které se v určitých kruzích říká pražský puč. Když se na to budeme dívat čistě technicky, můžeme v prezidentově postupu najít spoustu momentů podobných pražskému puči z února 1948, samozřejmě bez tehdejšího násilí a totalitního vyústění.

Předně tu vystupuje ochromený premiér Petr Nečas, jenž pod vlivem policejní razie předčasně rezignoval. Otevřel tím dokořán dveře Miloši Zemanovi, což vzdáleně připomíná někdejší demisi demokratických ministrů před pětašedesáti lety. Prezident Zeman měl (stejně jako kdysi Gottwald) vyklizený prostor a mohl jmenovat vládu podle své chuti.

Z dnešního pohledu by bylo lepší, kdyby Nečas rezignoval podmínečně s tím, že definitivně odejde, až se Poslanecká sněmovna dohodne s prezidentem na podobě budoucí vlády. Takhle se ještě dalo o něco hrát. Potom už ne.

Stejně jako v únoru 1948 byla parlamentní pravice (ODS, TOP 09) dlouho zaskočená a neschopná akce. Nejdříve padla vláda a pak jim ještě týden trvalo, než dali dohromady 101 podpisů, jimiž Zemanovi deklarovali, že mají parlamentní většinu, a proto musí být premiér jmenován z jejich řad. Proč to neudělali okamžitě, když Zeman dlouho dopředu avizoval nechuť jmenovat představitele jejich koalice? Proč minutu po politicky nelegitimním jmenování Jiřího Rusnoka premiérem nesvolali demonstrace na obranu parlamentní demokracie? Proč den nato nedali v Senátu návrh na odvolání prezidenta, nezačali vytvářet ústavní protiprezidentskou žalobu nebo nepřijali sérii odsuzujících parlamentních usnesení? Namísto toho se špičkovali mezi sebou a strnule čekali, co ještě provede prezident Zeman. Hodně to připomínalo králíčka fascinovaného pohledem kobry.

Podobně jako v únoru 1948 byla i tentokrát sociální demokracie vnitřně rozdělená. Sobotkovo vedení sice po pár dnech vystoupilo na obranu tradičních parlamentních postupů, ale bylo zde ještě Haškovo (dříve Fierlingerovo) křídlo, jež se v první fázi plně podřídilo mínění a zájmům prezidenta republiky. Výsledkem byla neakceschopná ČSSD, která šla (tehdy i dnes) především proti svým vlastním zájmům.

A opět: jestli pražský puč něco dokázal, pak to, jak lehce lze přitlačit Parlament ke zdi a rozmetat jeho suverenitu, která je v tomto ústavním systému rozhodující. Druhou věcí je, že Miloš Zeman celou hru na sestavování vlády posunul na úplně jinou úroveň, přičemž od první chvíle věděl, co chce. Na jedné šachovnici se rozhodl rozehrát partii zaměřenou na vytvoření nové proprezidentské politické elity, soustředěné kolem Rusnokovy vlády. Střednědobě pak navodit atmosféru směřující k vytvoření poloprezidentského systému. To, že nikdo s ním nebyl dlouhé dny schopný tu hru hrát, je na samostatný článek.

Mediální pohyb

S převrstvováním politiky jde ruku v ruce i měnící se mediální trh. V posledních šesti letech jsme svědky útěku vydavatelů z německy mluvících zemí, a naopak oligarchizace českých médií. Jinak řečeno, přechod vlastnických práv do rukou českých miliardářů, kteří na média nepohlížejí jako na nástroj zisku, ale vlivu. Oligarcha v ruském slova smyslu není klasický podnikatel, ale směs byznysmena se zvláštními vztahy se státem, polopolitika a mediálního magnáta.

Den po sporném jmenování Rusnokovy vlády vybuchla nálož stejné síly. Německé vydavatelství, vlastnící jeden z největších tiskových koncernů Mafra, odprodalo veškeré tituly do rukou podnikatele a předsedy politické strany ANO, Andreje Babiše. Je možné předpokládat, že to vyvolá podobný protitlak na přeformátování celého dosavadního mediálního světa.

Opět se objeví nabídky na odkoupení regionálního Deníku, celostátního Práva, televize Nova, vydavatelství Ringier a dalších. Velcí ekonomičtí hráči totiž brzy zjistí, že dlouhodobě nejde podnikat v prostředí, kde tak výrazně dominuje jedna osobnost. Na svobodu slova spojenou s německými vlastníky budeme možná jednou vzpomínat jako starší generace na první republiku.

Už dnes se nenovinářsky spekuluje, kdo komu v budoucnu poskytne mediální krytí. Pokud by například došlo ke spojení politických zájmů prezidenta republiky a Andreje Babiše, mohla by vzniknout nová „mediální civilizace“, schopná vytvářet zázemí zatím nevyslovenému pochodu od liberální demokracie směrem k autoritativnějším formám vlády.

Epitaf

Třiadvacet polistopadových let bylo jedním z nejsvobodnějších období, které rovněž patřilo k těm hospodářsky úspěšnějším v moderní historii. Tato éra měla svůj ráz a styl. V počátcích byla spojená s transformačními vzestupy, vytvářením nových politických a ekonomických vztahů a obrovskými očekáváními. Ruku v ruce s tím šla pochopitelně korupce, jež začala systém diskreditovat především v jeho druhé fázi.

Od roku 2002 jsme navíc politicky procházeli obdobím nestabilních vlád. Na druhou stranu šlo o systém, jenž zaručoval všechna občanská práva a svobody. Dnes je ještě brzy na hodnocení doby, která pomalu odchází. Už ve střední perspektivě deseti patnácti let se budeme za touto dobou ohlížet s oprávněnou nostalgií.

Svět, jenž přichází, bude ekonomicky více neliberální, politicky se sklonem k autoritativním vládám a zájmově více sešněrovaný. V celkové atmosféře se odrazí dlouhodobá ekonomická stagnace, do níž se Česko sune společně s většinou zemí Evropské unie. Pocit, že bude lépe, zřejmě už nebude tak rozšířený. Nic však nekončí, jedeme dál.

http://www.pravybreh.cz/2013/07/04/bohumil-pecinka-konci-polistopadova-republika/