Při zprávách o rokování našich třešinkových tedy zdánlivě převlečených komunistů mi zatrnulo. Zazněly tam totiž věci o nichž jsem si myslel že už je nikdy neuslyším.
Tak třeba: Komunisté nevzdávají svůj dlouhodobý cíl - socialismus, který považují za první fázi komunismu.
 

Nebo: Chtějí obhajovat pokrokovost a zákonnost myšlenky socialismu, ve kterém lidé budou odměňováni podle práce a majetek nebude rozhodujícím kritériem pro společenské zařazení. Uvádějí to v dokumentu Hlavní úkoly a zaměření práce strany po VIII. sjezdu KSČM.
Anebo:  "...komunismus a jeho první fáze - socialismus je však stále aktuálním a humánním cílem lidstva".
A to vše nám naservírovala naševaše ČT za naše poplatky.

Copak tomu asi říká Jiří Dědeček který napsal:
Už jde rudoch od válu, bože, to jsou zvěrstva,  von by chtěl jít pomalu, ale musí zčerstva.
Nechme samet sametem, pánové a dámy, buďto s nima zametem, nebo oni s námi.
Už jde rudoch od válu, už ho humor přešel, dělá přitom kraválu, jako by ho věšel.
Nikdo ho však nevěší, čeká ho jen práce, skrovná strava, přístřeší, nebo rezervace.

Vypadá to, že jsme si Dědečkovo varování nevzali k srdci. Sice už nemáme  ideologickou výchovu v mateřské a základní škole, prvomájové průvody, vyučování na směny, nedostatek spotřebního zboží a všeobecnou paranoiu že doma se mluví jinak jak venku. Zmizely spolky jako  SSM, SČSP a podobné.

Všechen ideový balast si však komunisté ponechali a krmí nás hesly  jako rovnost, sociální spravedlnost, právo, mír, klid na práci, restrukturalizace či boj za svobodu. Myšlenky se mění, cíle zůstávají. Pořád je jejich cílem zpochybnění vlastnických práv jednotlivce. 

Byl bych rád, kdyby si každý uvědomil, že i při vší bídě současné doby a uměle vyvolávané blbé náladě je hrozící nástup komunistů k moci byť ve spolupráci s ČSSD mnohem horším zlem než celá korupce, byž ji nezlehčuji. Jak dlouho by ale trvalo, než bychom zase stáli jako idioti před TUZEXem abychom si mohli koupit džíny?

Jak napsal diskutér Gardnes pod jedním mým blogem: Na počátku byla nemístná tolerance ke zlu, která dále pokračuje, aniž by pro ni existoval jedinný oprávněný důvod. Těžko, ale přece jen byl posléze přijat zákon hodnotící komunismus jako zločinný systém a přece se naše média stavějí k propagátorům tohoto zločinného systému s nevšední tolerancí s pseudodemokratickou výmluvou, že jde o směr podporovaný parlamentní stranou. Tato pochybná morálka pak činí přijatelnými různé excesy v uvádění děl propagandistických televizních komunistických agitropčíků v počinech typu Majora Zemana, Muže na radnici, Ženy za pultem, atd, jako kdyby zde byl nějaký podobný příklad z nacistické diktatury.
Zajímavý je vstřícný přístup ke komunistickým pohlavárům, kteří jsou na obrazovkách častěji, než stoupenci demokracie a zejména na rozdíl od jen nevyprofilovaných hnutí či stran (Dělnická ap.), které k normální prezentaci nejsou zváni vůbec. Jen totální idiot může vše omlouvat tvrzením, že již jde o vyčpělou neperspektivní filozofii. Soudruzi totiž nespí, jen takticky dřímají a hlavně číhají a čekají.

Vystoupení soudružky Semelové nechť jsou nám varováním.

Díky neúnavným aktivistům z někdejší LDS, KDS, ODA a několika málo odjinud máme zákon o zločinosti komunistického režimu, ale kálíme na něj. Média stále žvaní o nebezpečí pravicového extrémismu, máme fůru soudních znalců na pravicový extrémismus - většinou osobně předpojatých - ale nemáme ani jediného na ten levicový. A právě ten je silnější a nemusíme ani připočítat komouše. Stačí nahlédnout do statistik a zjistíme, že těch levičáků i bez komoušů je snad dvakrát víc než pravičáků.
Přitom je to jedna verbež. Naoko se servou na Václaváku, ale ve skutečnosti mají obě party prakticky stejné politické požadavky. Jen ti jedni chtějí vybít cikány a druzí buržousty. Co z toho je větší svinstvo?

A proto je potřeba si stále připomínat slova Tomáše Garrigue Masaryka (1850-1937), prvního prezidenta Československa v knize Světová revoluce, 1930:

  "...Co do principu, nepokládám komunism za ideál sociální a socialistický, jestli se komunismem rozumí rovnost hospodářská a sociální naprostá. Normální stav společnosti politický a sociální nedá se uskutečnit bez silného individualismu, to jest bez svobodné iniciativy jednotlivců, a to prakticky znamená takový režim, který umožňuje rozvoj rozmanitých individualit, fysicky i duchovně od přírody nestejně nadaných. Nestejná je situace každého individua ve společnosti, nestejné je jeho okolí společenské, jednotlivec nejlépe dovede využít svých vlastních sil a sil svého okolí podle vlastního uznání. Rozhoduje-li o člověku člověk jiný a vede-li, je nebezpečí, že se všech sil vedeného náležitě nevyužije. To vidět všude a vidět to politicky ve všech formách vlády, v nichž se vyvinul silnější centralism. A komunism je právě centralistický."

"Zejména centralism bolševický je velmi tuhý, je to režim abstraktní, dedukovaný z these a násilně prováděný. Bolševism je absolutistická diktatura jednoho a jeho pomocníků, bolševism je neomylnický a inkvisitorský a právě proto nemá s vědou a s filosofií vědeckou nic společného. Věda tak jako demokracie, je bez svobody nemožná."

P.S. Upozorňuji diskusní trolly, že moji mladickou zbrklost, s níž jsem po přepadení Československa "bratrskými" armádami vlezl na rok do jisté obskurní partaje,  jsem již tisíckrát popsal. Každý, kdo mne zná, ví že do komunisty mám opravdu, ale opravdu daleko. Proto na případné blbosti v tomto duchu nebudu reagovat.  Protože myslím, že komunista myšlením je ten, kdo se ještě dnes, v době svobody slova skrývá za anonymní nick a ze skrytu své anonymity nazývá komunistou ty, kteří si dovolují vyslovit jakýkoliv jiný názor. Také bych byl  rád, kdyby si každý z těch pisálků (pokud alespoň část života prožil v onom zatuchlém režimu) položil ručičku na srdíčko a zamyslel se nad svojí osobní zkušeností s komunistickým režimem. Co udělal proti ideologické výchově ve školách, zda dokázal neabsolvovat prvomájové průvody, zda dokázal nebýt v ROH či SČSP a ohrozit tak svoji či svých dětí přijetí na školu či nastartování kariéry.

A pro ty ostatní jedno varování nalezené na Facebooku:

Psáno pro blog.iDnes.cz