Už se zdálo, že Michaela Jílková z televizního pořadu “Máte slovo”, konečně získala autoritu a dokáže už své diskutéry udržet na uzdě. Omyl. Čtvrteční diskuzní souboj mezi nekoordinovanými mluvky na téma Romové a jejich boj za lidská práva byl opět jen překřikovanou.
Hlavní slovo měl nějaký důležitý a demagogický pan plukovník, jak ho všichni oslovovali, a Romové ve všech podobách; aktivisté, jeden čerstvě diskriminovaný, dva prostí jedinci z lidu janovského a z Krupky i romský funkcionář, šéf romského sdružení Dženo Ivan Veselý.
Jediný člověk, které v této debatě měl co říct, byl Jiří Čunek. Jako bývalý starosta Vsetína učinil to nejzásadnější rozhodnutí v československé historii, když po více než čtyřicetileté diskriminaci gadžů Romy, nechal vystěhovat dům hrůzy proslulý jako “pavlačový činžák” uprostřed Vsetína.
A jelikož tento jediný povolaný, s konkrétními činy ve svém portfoliu aktiv, které zcela přebijí plácání zmíněných besedníků, připomněl bych zevrubněji to, o čem chtěl Jiří Čunek určitě hovořit.
Poznal jsem inkriminovaný smradlavý několikaposchoďový barák osobně, jezdil jsem kolem něho dvacet možná i třicet roků, na Vsetíně jsem maturoval. Bohužel, také vždycky, když jsem jel do vsetínské nemocnice nebo na její transfúzní stanici. Byla totiž hned naproti tohoto strašidelného romského činžovního obydlí.
Můj bráška měl leukémii, takže krevní testy musel absolvovat bezpočtukrát. Proto nikdy nezapomenu na “špičkový” pavlačový svinčík, kterýn sice v té době jěště nebyl tím “současným svinčíkem”, a na svůj vztek i strach malého kluka z infekce a o svého brášku, protože jsem tenkrát vše vnímal mnohem citlivěji než teď.
A to, že mám dnes spoustu dobrých romských přátel, je z těchto důvodů docela malý zázrak. Není to však zásluha jejich, nýbrž mého racia.
Když se teď v jednom kuse mluví o prasečí chřipce a hrozivé hygieně, z níž se v Mexiku před několika týdny tato smrtící vlezlá potíž zrodila, divím se, že už dávno na Valašsku tento virus díky pavlačovému svinčíku neřádí.
Nejen proto, že “pavlačák” vyprodukoval za desítky roků tisíce tun odpadků, jež nebyly ukládány do popelnic a kontejnerů, ale vyhazovány a pak odklízeny až málem jednou za “uherský rok” .
Bývaly to průběžné spršky z oken přímo na malé nádvořičko, těsně pod okny transfúzní stanice a biochemické laboratoře, v níž se provádějí velmi citlivé krevní testy, mnohdy smrtelně nemocných pacientů.
Naprosto sterilní prostředí je zde nezbytné. Pacienti přicházeli do tohoto zdravotního zařízení vsetínské polikliniky přes doslova hnojišťový dvůr “pavlačáku”, v němž se běžně ozývaly jen hádky, řev, bigbít a nadávky při náruživých rvačkách.
Lékaři marně mnoho let protestovali. Dnešní primář transfúzní stanice, který sem přišel po svém otci, jenž také zažil toto utrpení s nepřizpůsobivými občany, si marně stejně jako jeho otec stěžoval a žádal nápravu.
Vsetínská radnice musela dezinfikovat společné prostory pavlačového domu, který se stal ve Vsetíně ohniskem nákazy žloutenky typu A. Na infekčním oddělení sousední nemocnice bylo hospitalizováno třiadvacet dětí.
Teprve od chvíle, kdy byl zvolen starostou Vsetína Jiří Čunek, se začalo nejen s výstavbou, ale i s odstraňováním vředů města. Podstatná část ze tři stovek obyvatel domu, tedy ze 42 rodin, nenávratně zadlužených statisíci na nájmech, dostalo soudní příkaz k vystěhování.
Po požáru střechy, který definitivně rozhodl o demolici domu, mělo jít čtyřicet postižených do náhradního ubytování. Romové však požadovali pokoje v hotelu. Když byli odmítnuti, rozešli se ke svým rodinám.
Většina nájemníků pavlačového činžáku (36 rodin) dostala bydlení na okraji Vsetína ve čtvrti Poschlá. Vybudování nových bytů (dvou domů smontovaných z obytných buněk) přišlo zhruba na 40 milionů korun, z toho asi 30 milionů korun získalo město jako dotaci ze Státního fondu rozvoje bydlení.
Sedmi rodinám, asi 100 lidí, jimž podle rozhodnutí soudu nemuselo město Vsetín zajistit náhradní ubytování (zčásti i proto, že měli nájemní smlouvy na dobu určitou), byly nabídnuty starší rodinné domy mimo Zlínský kraj.
Na jejich zakoupení jim poskytlo bezúročné půjčky na dobu až 20 let se splátkami kolem 2000 Kč měsíčně. Přestože se jednalo o nepřizpůsobivé a nájem neplatící rodiny, jež mohla radnice podle zákony bez náhrady vystěhovat na ulici.
Bohužel, sami jsme mnohé Romy zhýčkali, že jim dnes práce příliš neříká a možnost, že získali šanci mít po úpravách nový dům, včetně pozemku, to je nezajímalo. Aniž by si řekli; máme ho skoro zadarmo, stačí, když dáme ruku k dílu a máme bezva bydlení.
To ale ne, jen stížnosti, televize filmuje nepořádek ve stavení, neomítnuté stěny a zdi, vylámené dveře atp. Kdysi cikánu kradli koně, ostatně ve filmu “Cikáni jdou do nebe” to bylo vidět, takže by mohli vědět, že u gadžů platí: Darovanému koňovi na zuby nehleď…
Ve Vsetíně je nyní přibližně 600 Romů, z nichž více než 90 procent žije pouze ze sociálních dávek. Sociální systém dává některým rodinám dávky ve výši až 20 000 korun měsíčně.
Jiří Čunek je vcelku milý člověk, určitě odvážný, ale poněkud to se svojí kariérou uspěchal. Ze starosty valašského města se bleskově stal senátorem, ministrem, místopředsedou vlády i předsedou KDU-ČSL. To vše během plus mínus dvou roků.
Ovšem ani tyto složitě zvládané ambice mi nezabrání s uznáním konstatovat, že bych paní Jílkové řekl něco od plíc za to, že odbyla Jířího Čunka, když ho nazvala populistou a jeho slova politickou proklamací.
A to pouze řekl, že on se snažil ne virtuálními koncepcemi a jiným neúčinnými nesmysly, ale konkrétními činy pomoci nejen Vsetínu, krevnímu centru polikliniky, ale rovněž Romům, kteří si dnes bydlení na okraji města nemůžou vynachválit. A kupodivu je tam už naprostý pořádek několik roků. Žádné odpadky, ani dluhy za nájemné a vynucené sociální dávky.
Stačí jen nepřizpůsobivé občany přimět, aby dodržovali zákony, jako každý jiný. A jde to, i bez tlachání o koncepcích romských aktivistů z pořadu “Máte slovo” a jejich výhrůžek, že pokud Dělnická strana jim nedá pokoj…
Nejde řešit až důsledky romských problémů, ale dělat něco pro to, aby se zamezilo už vzniku jejich příčin…
Asi to bude potíž, poněvadž v Česku žije na čtvrt milionů Romů, jak píše britský týdeník The Economist. Jejich problém prý spočívá v chudobě, nedostatku vzdělání, v předsudcích a útocích krajně pravicových extremistů.
V Kanadě požádalo loni o azyl 861 českých občanů a 84 ho dostalo. Takové štěstí neměli utečenci ze zemí jako je Afghánistán se 488 žádostmi a Irák s 282 žádostmi. Dostat se do Kanady je údajně snazší pro české Romy než pro Afghánce nebo Iráčany.
Možná by si mohl Jiří Čunek udělat do Kanady studijní cestu, aby tam vysvětlil, jak Romy převychovat. Měl by si ale pospíšit, než budou opět zavedena víza. Kdoví, zdali by je vůbec dostal. Něco málo už o tom vím…
http://olser.cz/1549/skakali-si-do-reci-ti-co-nic-nevedeli-jen-cunek-musel-m