Hurá, jsme doma, jásáme po přejezdu státních hranic. Co na tom, že cestu lemují prostitutky a stánky se sádrovými trpaslíky, vždyť na to už jsme za ta léta zvyklí.
Hurá, jsme doma, jásáme po přejezdu státních hranic. Co na tom, že cestu lemují prostitutky a stánky se sádrovými trpaslíky, vždyť na to už jsme za ta léta zvyklí.
Nabídka sexuálních služeb rozšířená o chlapce mě sice mírně překvapí, ale z těhule vyzývavě nabízející orální sex se mi už vyloženě zvedá kufr. Jaké štěstí, že si jí děti nevšimly. S Alicí po sobě hodíme očkem, notně zhnuseným a nechápavým a jedeme dál.
Hurá, jsme doma, jásáme podruhé, zatímco míjíme ceduli oznamující vjezd do hlavního města. Děti to krásně odpočítaly, tři, dva, jedna a teď a já vzápětí zaklel, protože si pro mě do levého pruhu došel příslušník dopravní policie s plácačkou.
Sice jsem jako jeden z mála vzorně zpomalil a jel sedmdesát, přesně jak přikazovala značka umístěná kousek před hranicí Prahy, ale že právě od té už platí padesátka, na to jsem jaksi zapomněl. Nu což, moje blbost. I podle toho, že mě chytli hned za cedulí "Praha", na dvouproudé a přehledné silnici, jsem poznal, že jsem tady "správně", co k tomu dodat.
Průjezdu po spojce jsem se trochu bál, protože jeden nikdy neví, co ho tam čeká. Zpravidla bývá ucpaná, ale v tuhle hodinu by být nemusela. Nebyla. Překvapila. Jen se nám nějak přebarvila, holka jedna naše! Když jsme odjížděli, byla "demokraticky" zelená. Teď je oranžová jako zapadající slunce, což mě pobavilo, protože jsem si uvědomil, jak moc se ten draft Olgy Zubové socialistům vyplatil.
Reklamní poutače na sloupech s ovětlením jsou najednou ověšené tvářemi lidí na oranžovém pozadí, pod kterými je vždy nějaký slogan nebo heslo. Co poutač, to perla. Obecnější, populističtější a jednodušší fráze lze hledat už jen stěží. Ovšem jedna z nich mě dostala, opravdu. Prý je totiž správné, chtít úspěch pro všechny, chápete to?
Já tedy "všem" přeji hodně věcí, přeji jim důstojný život, zdraví, štěstí na přátele a také pomoc v nouzi a nemoci a jejich dětem zase přeji rovné startovací podmínky do života, ale úspěch? Ne, ten ne! Ten přeji jenom těm, kteří ho dosáhnou svou extrémní pílí nebo vybroušením přírodou svěřeného talentu.
Úspěch zkrátka nepřeji všem, protože vím, že aby byl někdo úspěšný, abychom úspěch vůbec poznali, tak někdo musí být tím neúspěšný, průměrný a nebo břídil. Nemám problém s tím, aby úspěšní pomáhali ostatním, zejména pak těm, kteří "chtějí, ale nemohou", ale chtít úspěch pro všechny je prostě blbost.
Vždyť jak chceme vůbec poznat úspěch, když úspěšní budou úplně všichni?
Přemýšlím, kolik lidí na tohle skočí. Nemyslím teď levicovou politiku jako takovou, tam pojďme diskutovat a ubijme se svými argumenty ve snaze prosadit ten či onen názor, ale myslím podobně prázdné, populistické a nicneříkající floskule, planné sliby a falešná hesla.
Něměli bychom totiž zapomenout, že úspěch pro všechny neznamená nic jiného, než že úspěšným nebude vůbec nikdo a to snad není naším cílem. Nebo je?
http://binko.blog.idnes.cz/c/94133/CSSD-Kdyz-uspech-tak-pro-vsechny.html