R.Ý.P. Whitney Houston

Nebyl jsem členem jejího fanklubu, máme od ní doma jedinou desku z devadesátých let (přinesla manželka). Ale takové tři čtyři její písničky mám někde hluboko v hlavě a určitě ji řadím mezi nejlepší zpěvačky posledních dvaceti let.

O to víc mě ale sere, jak se svým fantastickým darem ‘od Boha’ (ač jsem ateista) naložila. Drogy, chlast, odvykačky, drogy, chlast, odvykačky, odvykačky, drogy, chlast.

Nechápu to. Narodila se s velkým talentem a byla dostatečně pracovitá a vytrvalá, aby se dokázala dostat až na vrchol a taky svým talentem vydělat peníze. Ale co pak? Poslední slušnou věc nazpívala snad před deseti lety, místo hlavy měla lajnu a nebrala ohledy ani na svou kariéru, ale což je ještě horší, ani na svou rodinu. Její dcera, jak známo, má na zpracování koksu úplně stejný talent.

Skoro to samé lze ostatně říct i o nedávno zesnulé Amy Winehouse, o dávno umřelém Curtovi apod.

Ačkoli každého ze jmenovaných (a je jich více takových s podobným osudem) považuji za velkého umělce, nevážím si jich. Přes veškerou auru slávy a vyjímečnosti se ukazuje, že to byly a jsou jen slabé a labilní figurky, které jen shodou okolností uměly dělat něco lépe než ostatní a měli navíc hromadu štěstí. Jak s tím vším naložili? Co po nich zůstalo? Pár dobrých písniček, které často ani nejsou jejich.

Odmítám oplakávat smažky, které si neváží vastního talentu, vlastního života ani vlastního okolí. A nechtěl bych, aby takoví lidé byli vzorem pro mé děti.

Ale mou nejoblíbenější od Whitney si dneska stejně poslechnu. Ať se jí v tom pekle smaží stejně dobře, jako tady nahoře.

http://zeitung.cz/blogy/mrzoutuv-blog/219-ryp-whitney-houston