Jak to, že médiím nevadí, že stát se rozhodl v době krize soukromým subjektům, a vlastně i cizímu státu, darovat tak obrovskou finanční sumu za nemovité a movité majetky, které však dodnes nejsou řádně specifikovány? Jak to, že svobodomyslným médiím nevadí, že vláda odmítá jejich seznam zveřejnit? Existuje vůbec?

Mám neblahý pocit, že se proroctví George Orwella z románu 1984 naplňuje. Zdá se, že demokracie (nejen) v České republice pomalu, ale jistě umírá, aniž by to krom okrajových médií vzbuzovalo větší pozornost. Strašně rád bych se mýlil, ale poslední dobou mám neodbytný pocit, že za této vládnoucí garnitury akcelerují snahy o restauraci druhé republiky. Ony tři pilíře demokracie, moc soudní, zákonodárná a výkonná, které by měly demokracii pěstovat, už nefungují. V našich poměrech byly navíc z velké části zkorumpovány a zprivatizovány.

Nejvlivnější masmédia už dávno přestala být „hlídacím psem demokracie“. Vydělávají peníze pro své majitele, slouží inzerentům. „Kauzami“ o milionových podvodech se snaží dokazovat svoji nezávislost, ale řekl bych, že už o žádnou nezávislost nejde. To jen kmotři uplatňují svůj vliv v médiích, případně i ve zprivatizované policií, státních zastupitelstvích a soudech proti kmotrovské konkurenci. Ukazuje se, že svoboda nevlivnějších demokratických masmédií je už dávno pouhým propagandistickým mýtem. Ale o tom jsem vlastně tolik psát nechtěl.

Co mě v poslední době nejvíc rozčiluje, jsou totiž církevní (především katolické) „restituce“ v pojetí naší udatné „protikorupční“ vlády rozpočtové „zodpovědnosti“, a to, jakým způsobem se tomuto tématu naše „svobodná“ masmédia věnují nevěnují. Jak je možné, že zpravodajství našich TV stanic, rádií a největších deníků, které tak rádi předvádějí svoji nezávislost odhalováním milionových tunelů, najednou zarytě mlčí v okamžiku, kdy se úspěšně rozjíždí tunel miliardový, jeden z největších od kuponové privatizace?

Jak to, že médiím nevadí, že nebyl zveřejněn způsob výpočtu ceny půdy a nemovitostí, které náhradu nestydatě zvedly proti tržní ceně, kterou byli odškodňováni „obyčejní“ restituenti. Jak to, že tak zvaným demokratickým médiím nevadí naprosto nestydaté porušování principu rovnosti před zákonem?

Jak to, že jim nevadí nepřiměřená štědrost vlády k církvím, a zase musím zdůraznit, že jde především o štědrost k církvi „papežské“, když téměř ve stejnou dobu oznámila ta samá vláda necírkevním restituentům, kteří dosud nedostali náhrady za půdu zcizenou a zašmelenou zkrachovalými zemědělskými družstvy, že nedostanou nic? Co bylo ukradeno, musí být vráceno? Jak komu.

Jak to, že „svobodným“ médiím nevadí, že v případě církevních „restitucí“ mají být vyplaceny, na rozdíl od normálních restituentů, dokonce náhrady za užívání? Jak to, že médiím nevadí rozsah restitucí, proti kterému byly restituce v postkomunistických zemích, které jsou označovány jako katolické, jen ubohým příštipkařením? Jak to, že si média nevšimla, že tento zákon ponechává možnost k prolomení hranice února 1948 a Benešových dekretů, které by znejistělo naše právní prostředí na další desítky let?

Jak to, že médiím nestojí za větší pozornost zákon, proti jehož přijetí je velká většina společnosti? A nakonec se ptám jak to, že médiím nestálo připomenout ani to, co prohlašoval kardinál Tomášek začátkem devadesátých let, když byl církevním kongregacím a řádům navracen majetek „výčtovým zákonem“. A copak, že to tehdy slavnostně prohlašoval nejvrchnější český prelát?

Inu, že jsou to poslední majetkové nároky katolické církve vůči státu! Hm. Chtěl jsem mu věřit, ale nakonec se ukázalo, že pravdu měla moje babička, která se narodila ještě v Rakousku Uhersku a když někdo lhal komentovala to obvykle strohým: „Lže jako farář“.

Před pár dny prošel sněmovnou prvním čtením zákon o „vyrovnání státu s církvemi“. Přestože argumentace opozice proti tomuto návrhu měla hlavu a patu, média nic. Jen v Událostech a komentářích na ČT se po tomto velkém vítězství pravice na nepřejícným národem potila předkladatelka zákona, která neměla nejmenší páru o tom, co všechno tento zákon znamená.

Jako správná věřící si nakonec pomohla tím, že věří, že vyrovnání bude spravedlivé a všechno dobře dopadne. Svatá prostoto! Den nato byla do Hyde Parku ČT pozvána Lenka Procházková, která se osamoceně snaží zvednout zájem médií o celou problematiku trestními oznámeními, které podává na členy vlády. To už získala katolická církev takovou moc, že ostatní novináři drží raději ze strachu hubu a krok jako za komančů?

Nebo jsou jen zblblí demagogickým sloganem „co bylo ukradeno, musí být vráceno?“ V tom případě se tedy ptám proč jenom někomu? Ovládli snad příznivci katolické církve už všechna masmédia? Bojí se novináři, že je vlivní klerikálové vyobcují ze zaměstnání, nebo toho, že na ně bude vyhlášena katolická fatva? Máme tomu snad rozumět tak, že po kmotrech a politicích je tu další nedotknutelný subjekt?

Troufám si tvrdit, že tento majetkový převod – a zdá se být jisté, že se mu zabránit nepodaří – přinese nejen církvi nejobdarovanější, ale i tomuto státu více škody než užitku. Předkladatelům je to evidentně jedno. Opravdu věří jako paní ministryně, že vše je čisté jak slovo boží?

Po zkušenostech s výčtovým zákonem ze začátku devadesátých let musí jít o víru z nejsilnějších. Nejde náhodou víc než o víru o vidinu teplých míst v řídících orgánech společností a nadačních správních radách, které bude muset ta největší církev ke spravování majetku zakládat, případně levných odkupů, kterými bude za nebývalou štědrost revanšovat?

Mají už prachy takovou moc, že těm dobrákům dárcům ani nezáleží na tom, že katolická církev ztratí poslední špetku respektu u nevěřících? Ale proč by si z toho vlastně měli dělat hlavu? Nevěřící přece stejně nemají duši!

Všichni lidé jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější