Novinařina je tvrdé řemeslo. Novinářů je jak naseto, zájem o kupování novin a časopisů má své meze. Proto se v nelítostném boji o místo na trhu  na dobré mravy příliš nehledí.

Pro některé noviny je základním nástrojem zajištění odbytu uspokojování pokleslé záliby čtenářů v senzacích, páchnoucích špínou. Nepřehlédnutelný je mezi nimi týdeník Respekt, jehož styl je křížencem předstírané investigativní novinařiny a skandalizujícího bulváru. Můžete se spolehnout, že každé pondělí vylije na někoho kýbl špíny.

V poslední době se předmětem jeho zájmu stala pražská státní zastupitelství, v jejichž činnosti skutečně lze narazit na podivné úkazy. Ale tento námět poměrně rychle vyčpěl. Snaha nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana o odvolání pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly dosvědčuje, že by se v jejich „letopisech“ našel materiál na celou knihu, ale jeho vykutání by vyžadovalo znalost prostředí a dalo by příliš mnoho práce. Proto v pondělí přijdou pro změnu na řadu záhady a temná podezření, spojená s příběhem Rudolfa Blažka a Josefa Tesárka, nedobrovolných navrátilců z Thajska. Kýbl špíny mají redaktoři Respektu při té příležitosti připraven pro bývalou ministryni spravedlnosti Danielu Kovářovou, která ve prospěch údajných lupičů podala stížnosti pro porušení zákona a současně nařídila přerušení výkonu trestu.

Respekt bude samozřejmě tvrdit, že chyba nastala již tím, že paní exministryně podepsala stížnost pro porušení zákona. Prý k tomu nebyl důvod. Tvrdí to nějaká nicka z ministerstva, která se cítí být chytřejší než její nadřízení, ministryni nevyjímaje. Zpracovávala podnět obhájců odsouzených jako první a rozhodla, že se stížnost podávat nemá. Pak ale dostal spis do rukou soudce-stážista, který věc posoudil jinak a stížnosti vypracoval. Soudce řadovou referentku ministerstva kvalifikačně převyšuje, takže její mínění o jeho díle je nicotné.

Ostatně stížnost pro porušení zákona je právem ministra, nikoli právem ministerstva, takže úředníkům ani nepřísluší nadřazovat svůj názor nad ministrovo rozhodnutí. Mimo to: podáním stížnosti pro porušení zákona ministr sám o osudu obžalovaného nerozhoduje, pouze posílá jeho věc k novému přezkoumání špičce českého trestního soudnictví.

Kromě toho: než se dostala stížnost pro porušení zákona na stůl paní ministryně k podpisu, prošla přes několik instančních stupňů nadřízených jejího autora.  Každý z nich měl možnost její vzestup od zpracovatele k ministryni zastavit, ale nikdo to neudělal. Proč asi ? Se znalostí podkladů a obou stížností pro porušení zákona soudím, že k tomu nebyl důvod.

Dodávám, že jsem se pokusil získat dokumentaci rozhodovacího procesu k těmto stížnostem postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, abych nahradil klepy a dohady věcnou znalostí. Ale nic jsem se nedověděl. Ministerstvo spravedlnosti má patrně výjimku z platnosti zákona: v zákonné lhůtě mé žádosti nevyhovělo, ani ji nezamítlo, a ministr jako stížnostní orgán na mou stížnost na nedbání zákona nereagoval. Mohu se ovšem domáhat svého práva u správního soudu – s nadějí, že se možná do tří let dočkám příznivého rozsudku stejně jako se to  ve sporu s ministerstvem o informace podařilo spolku Šalamoun.  Trapnost ministrova chování vynikne na pozadí skutečnosti, že nevyhovění správně formulovaným a důvodným žádostem o informace podle zákona č.106/1999Sb. je dnes spíše výjimkou a ve všech případech odpírání informací z poslední doby stížnostní řízení spolku Šalamoun nebo mé osobní skončilo úspěšně, přičemž nám dal za pravdu např. Nejvyšší správní soud, předsedkyně Nejvyššího soudu ČR nebo rozkladová komise Úřadu vlády ČR. Jenže ti asi nemají výjimku z platnosti zákona?.

V každém případě stížnosti pro porušení zákona byly řádně podložené a zpracované v přiměřené kvalitě. Svědčí o tom skutenost, že příslušný senát Nejvyššího soudu ČR po seznámení se spisem nařídil veřejné jednání k jejich projednání. To se věru u zjevně nedůvodných stížností nedělá, ty se šmahem zamítají v neveřejném jednání. Potud je vše v pořádku.

Soudy téměř nikdy nerozhodují na základě úplně přesného obrazu skutkového děje, protože pravda není v úplnosti poznatelná. Mezery v dokazování musí zaplnit hledáním logických souvislostí mezi důkazy a svými úvahami. Za těchto okolností může dojít k omylu, přehmatu, k zavedení soudce podjatostí k nesprávnému posouzení věci.  

Proto dospěje-li ministr spravedlnosti k pochybnostem o správnosti rozsudku, může jej nechat přezkoumat Nejvyšším soudem ČR. Zákon mu to umožňuje. Podle názoru spolku Šalamoun má dokonce mravní povinnost tak učinit, protože věznění nespravedlivě odsouzených je těžkým proviněním proti zásadám ochrany lidských práv, a mimo to každý,  kdo má pravomoc konat dobro, ji má využívat. Není proto na místě křižovat Danielu Kovářovou za podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch dvou výše zmíněných údajných lupičů.

Stalo-li se v této souvislosti něco skutečně špatného, pak to bylo zbrklé jednání ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který po návratu na ministerstvo v rámci infantilního rozkopávání báboviček po holčičce, která si v době jeho nepřítomnosti hrála na jeho písečku, a bez znalosti trestního spisu vzal zpět obě stížnosti v době, kdy již bylo nařízeno veřejné jednání. Zabránil tak Nejvyššímu soudu ČR, aby s konečnou platností rozhodl spor o jejich opodstatněnosti. Ani soukromý názor ministra, a už vůbec ne úvahy nějaké nicky z ministerstva se nemohou srovnávat se závazností výkladu soudem. Dodávám, že trestní řád z r.1961, poplatný době svého vzniku, panu ministrovi dovolil zpětvzetí provést, ale přesto je možné pochybovat o ústavnosti jeho zákroku.

Zatímco proti rozhodnutí paní exministryně ve věci stížností pro porušení zákona není co namítat, přerušení výkonu trestu bylo krokem skutečně sporným. Sporné by ale bylo i rozhodnutí nechat odsouzené ve vězení čekat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, neboť by ve skutečnosti mělo účinek souhlasu s odnětím svobody pravděpodobně nevinným lidem. Člověk s citlivým svědomím se jen obtížně vyrovná s vědomím, že nechává za mřížemi někoho, kdo tam nepatří. Starost o vlastní kůži paní ministryně by ale přesto měla řešit spor mezi oběma polohami problému ve prospěch ponechání odsouzených za mřížemi. Nebylo přece možné úplně vyloučit, že se loupeže skutečně dopustili a mají někde ukrytých 70 milionů korun, jež jim usnadní útěk mimo dosah našich orgánů. Daniela Kovářová zřejmě na vlastní kůži nemyslela. Ti, kteří jí návrh na přerušení výkonu trestu položili na stůl k podpisu s doporučujícím vyjádřením, si možná rizika vědomi byli, možná nebyli, ale v každém případě se s lehkou myslí skryli za záda důvěřivé představené a teď se k spoluodpovědnosti hlásit nebudou.

Přestože Danielu Kovářovou za přerušení výkonu trestu odsouzeným Rudolfu Blažkovi a Josefu Tesárkovi kritizuji, nepovažuji tento její „úlet“ za příliš závažný. Především sdílím filozofický názor spolku Šalamoun, že je lépe, unikne-li deset lumpů spravedlnosti, než dostane-li se za mříže jeden nevinný člověk. Z paralely s informacemi otevřené americké justice i z praxe spolku Šalamoun odvozuji, že jich máme ve věznicích více než je zdrávo. Kritizujeme současného ministra spravedlnosti za to, že se přezkumu podezřelých případů nemravně brání. Jeho podřízeným to vyhovuje, protože napsat kvalitní stížnost pro porušení zákona je pracná záležitost, spojená s vysokými nároky na odbornost a stylistické schopnosti (proto si v minulosti ministerstvo najímalo soudce-stážisty).

Dále upozorňuji, že po ulicích českých měst a vísek a po cizině se potlouká několik tisíc odsouzených, kteří neuposlechli příkazu k nástupu výkonu trestu. Někteří jsou mimo dosah justice již řadu let. Dočasný únik Rudolfa Blažka a Josefa Tesárka je kapkou v moři a navíc se podařilo dopadnout je poměrně rychle. Konec dobrý, vše dobré?

Zejména mě zneklidňuje vědomí, že díky protiústavnímu zásahu ministra spravedlnosti již nikdy nedostaneme kvalifikovanou soudní odpověď na pochybnosti o správnosti jejich rozsudků. Nelze vyloučit, že by jinak jejich příběh skončil pro ně příznivějším způsobem.

Důkazem, že si nevymýšlím nesmysly, je příběh odsouzeného J.H., v jehož prospěch podal na základě podnětu spolku Šalamoun stížnost pro porušení zákona exministr Pavel Němec. Současně mu přerušil výkon trestu. Nejvyšší soud ČR stížnosti nevyhověl. Odsouzený se cítil nespravedlivě odsouzen, proto se několik měsíců vyhýbal nástupu trestu. Neuprchl do ciziny, v podstatě se zdržoval ve svém bydlišti a jeho okolí. Byl náhodně zadržen policií a dodán do výkonu trestu. Po dvou a čtvrt roce ve vězení byl za dobré chování a na základě společenské záruky spolku Šalamoun podmíněně propuštěn na svobodu. Až pak se mu podařilo dosáhnout obnovy procesu a v lednu letošního roku dosáhl zprošťujícího rozsudku. Trestní řízení ničilo jeho život od r.2004 a utrpěné strádání nelze nijak nahradit.

Mimo jiné byla zpětně potvrzena správnost rozhodnutí Pavla Němce. Netroufám si vyloučit možnost, že by se po vyhodnocení stížnosti pro porušení zákona Nejvyšším soudem ČR osud Rudolfa Blažka a Josefa Tesárka také nevyvíjel pro ně příznivějším způsobem. Útěkem do zahraničí se ovšem o možnost jeho změny prakticky připravili ještě důkladněji, než dokázal Jiří Pospíšil zásahem v jejich neprospěch: není vyloučeno, že v případě ukázněného návratu do výkonu trestu by jejich obhájci nakonec dosáhli obnovení stížnosti pro porušení zákona. Dnes se nad nimi sotva kdo slituje. 

Redaktoři Respektu se při přípravě pondělního kýble špíny otázali Daniely Kovářové, čím by mohla vyvrátit podezření, že rozhodla o přerušení výkonu trestu výše zmíněných odsouzených ve snaze získat odměnu. Lidová moudrost praví: „soudím tebe podle sebe“. Tazatelé zřejmě přisoudili Daniele Kovářové svou vlastní nízkost. Přiměřenou odpovědí na tuto drzost by bylo pár facek.

http://virtually.cz/journal/?q=node/3453