Málokdy reaguji na články jiných blogerů. Mám svých témat dost. Článek Víta Olmera mě ale zvedl ze židle. „Jan Fischer, pokud vím, byl ve vztahu ke KSČ stejně jako já tzv. „ředkvička“ – to znamená, červený navrch, bílý uvnitř.

Členství nás, obyčejných pěšáků, sestávalo v tom, že jsme se dostavovali jednou měsíčně na schůzi, zaplatili příspěvky a vyslechli projevy, jimž ani sami řečníci nevěřili.“ Jistě, pane Olmere.

„Po vstupu bratrských vojsk, jak moc dobře víš, měl občan této země úzký okruh možností, jak uplatnit své nadprůměrné schopnosti. První byla stát vůbec opustit, což ale každý nemohl a ani z nejrůznějších důvodů nechtěl udělat, hodit diplom(y) do kamen a jít k lopatě, nebo vstoupit do strany.“ Těmito slovy reagoval na občanskou výzvu Tomáše Hanáka na adresu prezidentského kandidáta Jana Fischera, s jejímž obsahem souhlasím. A doplnil to slovy „Já jsem udělal to poslední, a na rozdíl od pana Fischera se za to ani nebudu omlouvat.“

Právě kvůli takovým jako je Vít Olmer, a že jich bylo – včetně Jana Fischera, tu byli komunisti čtyřicet let. Ředkvičky. Seděli, chodili na schůze, platili příspěvky, vyslechli projevy… a pak hlasovali pro. Hotovo, vyřízeno a šup domů na řízek. Odpovědnost? Podle Víta Olmera vlastně žádná. Za nic nemohou a neměli na výběr, když prý chtěli uplatit své ´nadprůměrné´ schopnosti. Vždyť oni jen chodili na projevy, jimž nevěřili ani řečníci. Chce se mi zvracet.

Něco málo přes dvacet let pryč a jsou tu bývalí členové KSČ, co vstoupili zjevně z vlastního prospěchu a nikoli z přesvědčení (ničím jiným než takovým přiznáním totiž článek Víta Olmera není) a ještě se za to nestydí. Drtivá většina z nich, pokud jde o umělce, by pak zjevně svou ´nadprůměrnou´ uměleckou tvorbou nepřežila ani v současné době, kdyby nebyla napojena na veřejné zdroje. No a nyní, když jedna z těch ředkviček dokonce kandiduje na prezidenta České republiky, dávají se zase dohromady a staví za něj.

Být před rokem 89 komunistou z prospěchu prý není žádná vada charakteru. Víte, pokud někdo vstoupil do KSČ z přesvědčení, setrval tam do roku 89 a dnes je například členem KSČM, dokážu to pochopit. Fakt. Nesouhlasím, komunismus je mi odporný, ale respektuji, že mu někdo jiný může opravdu věřit. Ještě víc odporní, než víra v komunismus, jsou mi ale ti, kteří skládali knížky v roce 89 s vědomím, že přišel konec jejich prospěchu, a že teď už není dobré být ze dne na den komunistou. Tyhle lidi mají vadu charakteru v krvi a kecy o poučení jsou jen další kartou ve hře o osobní prospěch. Komunista může nakonec prohlédnout a pochopit, že ten systém je špatný. Bezpáteřní prospěchářská svině však zůstane sviní za každého režimu.

Nemusíte se omlouvat, Víte Olmere. Ono to totiž po těch čtyřiceti letech, s jejichž důsledky se skrze takové lidi, jako jste vy, pereme dodnes, ani dost dobře nejde.

http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/c/313156/Drzte-hubu-Vite-Olmere.html