Do háje, vykašlete se už na páchání toho vašeho dobra
Zase chtěli něčemu pomoct a zase to podělali. Je jedno, jestli si vezmou za cíl děti v Súdánu, ženy v islámu, válku v Libyi, lidská práva v Sýrii, zajištění stejného postavení brouka na úrovni člověka, velikost ledovců nebo dokonce blaho celého světa, případně jen jednu čapí rodinu - jde totiž o princip. V hlavní roli: pomahači.
Původně chtěli v Jedovnicích jen „vybudovat dobrý vztah mezi lidmi a ptáky“. Člověka se zdravým rozumem by už v úvodu mohlo napadnout, že je to pitomost, protože vybudovat „dobrý vztah“ mezi člověkem a divokým zvířetem v přírodě je prostě kokotina – pokud tedy dotyčný pod tlakem politické korektnosti nezapomněl, jaký je rozdíl mezi člověkem a ptákem, nebo (alespoň) že nějaký rozdíl pořád ještě je. Budiž, nestalo se, a tak nainstalovali on-line kameru do hnízda čápů a lidé, přesněji řečeno „pomahači“, se začali dívat. Některým se nezdálo, že čáp stojí jen na jedné noze. Pojali podezření, že druhou má zlomenou a začali volat ochranářům. Ti sice stačili vysvětlit, že čáp občas na jedné noze opravdu stojí, stihli dát i jiným pomahačům vědět, že zbytky potravy kolem zobáku opravdu nejsou rozbitá hlava, byť to tak na monitoru PC vypadá, ale na hlášení pomahačů hasičům, že mláďata chcípají a ať je jedou sundat, protože ochranáři nekonají, už byli krátcí. Přijeli hasiči a sundali dvě ze čtyř mláďat. Pomahači tak svou aktivitou roztrhli zvířecí rodinu, neboť mláďata sice byla zcela zdravá, ale vrátit je od člověka zpět do hnízda čápů už prostě nejde. Teď se o ně starají ochranáři bez přirozených vlastních rodičů a až mláďata vyrostou, pustí je do přírody.
U těch mláďat je ještě jakžtakž klika, že až je vypustí do přírody, naučí se o sebe postarat. Horší už to je v okamžiku, kdy se pomahači rozhodnout pomoct někde v říši lidí, kde o pomahačích všeho druhu neměli místní doposud ani potuchy. Je jedno, zda jsou to děti v Súdánu, kde stejně jako v řadě jiných částech Afriky byla snad i poloviční úmrtnost dětí odjakživa přirozená a místní s tím uměli do doby příchodu pomahačů žít. Je jedno, zda pomahači našli svůj cíl v záchraně ledovců, oteplení, ochlazení, vymýcení hladu nebo nemocí, rádoby nápravě pro ně cizích základů jiného náboženství, nebo třeba jen v záchraně života brouka v místě plánované dálnice. Je jedno, zda si vzali za cíl soužití menšin s většinou, většiny s menšinami, nebo rádoby ochranu světa před jadernou energií. Je téměř železným pravidlem, že kam šlápnou, tam zanechají a vytvoří více nových problémů, než tam do té doby kdy byly.
V kontextu mého vnímání světa jsem měl po dlouhé době radost ze závěrů nějaké vědecké práce. Nestáli za ním žádní psychologové, psychiatři, sociologové, politologové, případně jiní zástupci oborů, postavených na vlastních pocitech a osobních preferencích, skrze které jsou schopni nenávratně zničit životy jiných. Stáli za ním neurologové, kteří monitorovali mozky testovaných osob pomocí magnetické resonance. Došli k závěru, že jediní, kdo jsou schopni vidět svět realisticky, jsou lidé v těžkých depresích. Ostatní, tedy ti, co si myslí, že jsou v pohodě, spadají do tohoto shrnutí: „Zjistili jsme, že optimismus se nachází ve špatném kódování informací ve frontálním kortexu. Chybné odhady (pozn.: optimistické a bez zohlednění poučení z předešlých aplikací chybných kroků) jsou vlastně selektivním upravováním paměti, která podporuje nerealistický optimismus.“ No, a když mě ti čtenáři, kteří jsou systematickými kritiky jakéhokoli mého článku, označují za člověka, který musí trpět frustrací a depresemi, je nakonec docela dost možné, že mají pravdu. V takovém případě by však měli také zvážit, zda já, nikoli oni, nevidím nakonec svět možná tvrdě, ale realisticky... ;-)
Pomahači, vykašlete se už na páchání dobra a starejte se o sebe. Mnozí z vás budou mít i tak problém to zvládnout.






