Fuj, neperte se  o Skácela

Jan Skácel
[7.2.1922-7.11.1989]

Jan Skácel se narodil ve Vnorovech u Strážnice, pocházel z rodiny učitele. Gymnázium studoval v Břeclavi a v Brně-Králově Poli, zde také maturoval. Za války byl totálně nasazen na stavbách v Rakousku. Od roku 1948 pracoval jako redaktor kulturní rubriky brněnského listu Rovnost, v roce 1952 musel však odejít a po dělnickém intermezzu nastoupil roku 1953 do literárně-dramatického oddělení brněnského rozhlasu. V letech 1963 - 1969 byl šéfredaktorem časopisu Host do domu. Od 70. let, po zániku Hosta, se věnoval pouze literatuře.
V 80. letech spolupracoval Jan Skácel též s divadlem: několik souborů hrálo jeho překlad a úpravu Plautova Lišáka Pseudola, v Mahenově činohře brněnského Státního divadla se podílel na úpravě Čapkova Loupežníka. Jeho přebásnění Sofoklova Oidipa bylo uvedeno ve Státním divadle v Brně a poté v pražském Divadle na Vinohradech.

Jan Skácel zemřel koncem roku 1989 v Brně. Již posmrtně vychází básnická sbírka A znovu láska (1991) a soubor próz Třináctý černý kůň (1993).

Doma oficiálními spisovatelskými i politickými kruhy umlčován, obdržel roku 1989 dvě významná evropská literární ocenění: V Itálii převzal Petrarkovu cenu a Svaz slovinských spisovatelů jej vyznamenal cenou Vilenica 89. U nás byl oficálně oceněn až po smrti, v roce 1992 Zlatou plaketou za zásluhy o rozvoj Jihomoravského kraje a roku 2002 se stal in memoriam čestným občanem Brna.

Pro tvorbu Jana Skácela je příznačné hluboké vědomí mravnosti, ústící v tíživé době 70. a 80. let až v projevy existenciální úzkosti. Skácelovy básně jsou charakteristické úsporným výrazem a originální metaforou, zachycením atmosféry okamžiku, citem pro archetypálnost situací. Autor si cení lidové tradice, s níž kontrastuje povrchnost, spěch a utilitarita moderního života.

Něčí skvělý nápad, zhmotnit básníkovy verše na roštu nové kašny, dostává nechutné trhliny. Toto zhmotnění má dle mne jediný význam. Uctít velkého brňana.Protože ty verše na roštu si stejně nikdo nepřečte, když po nich budou chodit lidé.Proto mne znechucuje někým rozpoutaná kampaň v níž jak jinak, jde o peníze. Někdo postrkuje paní Skácelovou aby požadovala nehoráznou sumu za autorská práva. Tady ale přece nejde o nějaké zpeněžování básníkových veršů, ale o poctu.

A co na to autorský zákon ? Zák.č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon) ve znění novely zák.č. 216/2006 účinné k 22. květnu 2006 (!) v ust. § 31 uvádí:

§ 31

(1) Do práva autorského nezasahuje ten, kdo
a) užije v odůvodněné míře výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů ve svém díle,
b) užije výňatky z díla nebo drobná celá díla pro účely kritiky nebo recenze vztahující se k takovému dílu, vědecké či odborné tvorby a takové užití bude v souladu s poctivými zvyklostmi a v rozsahu vyžadovaném konkrétním účelem,
c) užije dílo při vyučování pro ilustrační účel nebo při vědeckém výzkumu, jejichž účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, a nepřesáhne rozsah odpovídající sledovanému účelu;
vždy je však nutno uvést, je-li to možné, jméno autora, nejde-li o dílo anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a pramen.
(2) Do práva autorského nezasahuje ani ten, kdo výňatky z díla nebo drobná celá díla citovaná podle odstavce 1 písm. a) nebo b) dále užije; ustanovení odstavce 1 části věty za středníkem platí obdobně.

Takže : pro kašnu na náměstí je použitelné ust. §31 odst. 1 písm a) užití výňatku zveřejněného díla ve vlastním díle popř. písm b) odborná tvorba, popř. § 31 odst 2 další užití autorského zákona a dědicům Jana Skácela nepřísluší odměna žádná, protože se o žádný zásah do autorského práva nejedná.
Samozřejmě otázkou na které to bude stát je slovní spojení odůvodněná míra.
Protože jde o verše, tak se asi o odůvodněnou míru jedná.

Takže rádcové paní Skácelové, dejte pokoj a nešpiňte město nějakou hamižnou smlouvou.
Přikládám verše samotného Jana Skácela, které se jaksi smutně k situaci hodí

Jan Skácel
Ze sbírky SMUTÉNKA

Smlouva
Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh.
Mám odedávna svého,
pro vlastní potřebu, i k svému narovnání.
A pro pokoru, které je mi třeba.

Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí
jak namoklá psí srst.
Za to se nerouhám. Chci jenom, aby bolest
opravdu bolela a slza byla slza.

K problému jsem otevřel novou anketu, chcete-li , hlasujte. Také citátek se našel.