Jako demokrat chci, aby tuto zemi vedly jedině politické strany .

Politická strana, jako dobrovolné sdružení občanů státu s nějakým základním názorem na svět usiluje prostřednictvím voleb o získání politické moci, aby mohla tento svůj názor prosazovat ve veřejném životě. V ideálním případě respektuje, že soutěž o získání politické moci je závod s výsledkem nejistým a neexistuje nic, jako nárok na výhru, byť může být o správnosti svých tvrzení přesvědčena sebevíc, stejně, jako obvykle bývá neméně přesvědčena o nesprávnosti názoru strany jiné.

Vzhledem k našemu systému konsenzuální (nikoli většinové) demokracie pak z tohoto zápasu vychází jakýsi vektorový součet názorů těch, kteří byli u voleb, ale i těch, kteří se rozhodli tam nepřijít (protože i počet těchto lidí ovlivňuje výsledek). Na konci bývá koaliční vláda s nepříliš silným mandátem, která není stoprocentně přijatelná asi pro nikoho, ale to už je právě otázka zmíněného typu demokracie - jinými slovy nejsme ve světě, kde vítěz tzv. bere vše. (Úvaha, jestli to je správné, je na jinou debatu). Až sem celý tento popis respektuji a hlásím se k němu, protože abychom tu spolu mohli pohromadě všichni žít, systém fungování společnosti mít musíme a Řekové nás naučili tento, který je nedokonalý jako lidstvo samo, ale je nejlepší a dochází v něm k nejmenšímu útlaku a naopak největšímu zajištění svobod.

Demokracie má rovněž jednu vlastnost, kterou považuji za nekonečnou výhodu a to tu, že o vládách a složení parlamentů rozhoduje svým hlasem i ta nejposlednější pracovnice, která obsluhuje veřejná WC v tom nejmenším městečku. I ta má na svůj volební lístek - jeho vhození do urny a jeho započítání - právo. Tato vlastnost, kterou náš systém má, naopak velmi nevoní lidem jiným, kteří také jinak uvažují. Říkají, že tato paní, nebo tento pán, nejsou dostatečně informováni, vzděláni a nemají dostatečný rozhled na to, aby se mohli na tak důležité věci, jako je vláda, svým hlasem podílet. Že hlas jejich má váhu větší, protože oni lépe vědí co a jak dělat. Je to výraz jistého druhu uvažování, kdy důvěra v miliony odlišných lidských životů s miliony různými osudy, zkušenostmi, výhrami i prohrami je nahrazována důvěrou v nějaký malý počet jaksi moudřejších. Toto uvažování je z logiky věci chybné, ale dovede stále získávat popularitu.

Jedním z nejznámějších příkladů tohoto uvažování v naší historii je výzva "Děkujeme, odejděte." V roce 1999 vydali a podepsali tuto výzvu někdejší studentští vůdci. Šlo o kritiku stavu společnosti, za který byla přičítána vina dvěma nejsilnějším politickým stranám a jejich dvěma předsedům, které tato iniciativa vyzývala k demisi a konci tzv. opoziční smlouvy. Koncem roku měla tato výzva na 200 000 podpisů, což se může zdát hodně, ale co když se na to podíváme v jiném kontextu? Rok před touto výzvou se konaly parlamentní volby a tyto dvě strany v nich dostaly dohromady 3584671 hlasů - tedy více, než tři a půl milionu z téměř šesti milionů platně odevzdaných.

V tomto úhlu pohledu už číslo 200 000 vypadá poněkud jinak. Opoziční smlouva sice znamenala nevoli u obyvatel, neboť v roce 2002 dostaly dvě nejsilnější strany dohromady už jen 1,6 milionu hlasů, ale tento výkyv se v roce 2006 vrátil na hodnotu více, než tři a půl milionu, takže nebyl trvalý. V tomto smyslu se signatáři zaštiťovali počtem, který prostě nemůže stačit. Domáhat se s menšinou hlasů, aby byly smazány hlasy tří a půl milionu lidí, to je v naprostém principiálním rozporu s demokratickým systémem. Fakticky se k tomu dají poznamenat dvě věci. První - tuto výzvu podpořil Václav Havel, ale druhá a mnohem zajímavější: Po poměrně vleklých peripetiích někteří představitelé této výzvy založili politickou stranu "Cesta změny," která v následujících parlamentních volbách dostala 0,27% hlasů - to je myslím velmi výmluvné a ukazuje to, co má v naší zemi podporu.

Příkladů bychom našli mnoho a většinou se kolem toho točí stále stejní lidé. Lidé, kteří neuznávají rovnost hlasů nás všech, ale nahlas to neřeknou. Impuls99, dokonce i události kolem tzv. televizní krize byly tímto sporem. Teď po republice jezdí pan Janeček, král králů kouzelníka Žita s novým volebním systémem a je to znovu stejný druh sporu. Pan Janeček navrhuje nový volební zákon, ale přesto tvrdí, že jeho činnost nemá nic společného s politikou. Ale proč s tím nejde za poslanci? Nebo se nepokusí získat důvěru ve volbách a nestane se poslancem sám? To jsou jediné dvě legitimní metody, jak prosadit něco takového. Právě proto, že o poslancích, vládách a opozicích rozhodují miliony, kterým byla tato pravomoc jako jediným svěřena. Miliony lidí, u kterých se může dožadovat podpory kdokoli.

Politická strana je otevřená entita dobrovolně se sdružujících lidí, jak jsem psal na začátku. Je přirozené, že lidé s podobnými názory mají tendenci se spojovat. Vytváření stran, jejich rušení, vstupování do nich, nebo naopak jejich opouštění - jsou mechanismy založené na svobodné volbě. Vzpomínám na jistého Slávka Popelku, který svého času také vyvolal jakési naděje na jakousi neidentifikovatelnou změnu. Tvrdil, že by politické strany zrušil. Zrušil by tím možnost sdružování podobně založených lidí, kteří se sami sdružovat chtějí. Chtěl změnu, ale neměl promyšleno jakou a ani to nevěděl. Kde je Slávek Popelka dnes? Nezískal podporu - těch milionů. Kdežto politické strany ano a tím dostává podporu i jejich koncept fungování. To je dobře, protože jsem napsal, že demokracie je systém s nejmenším útlakem. Jakýkoli jiný systém tento útlak zvětšuje a to si jako demokrat nepřeju.

Žádné Impulsy99, Ano2011, Pozitivní evoluce. Politické strany s politickým programem. A nechme rozhodnout občany - není tu žádná moudřejší entita, která by přinášela spasení.

http://eportal.parlamentnilisty.cz/Articles/5406-impuls99-ano2011-ci-pozitivni-evoluce-100x-ne-jako-demokrat-chci-aby-tuto-zemi-vedly-jedine-politicke-strany.aspx