Vážený pane prezidente, pane předsedo, Vaše Excelence, vážení zahraniční hosté, vážení delegáti a delegátky, dámy a pánové, vážení přátelé, milí kamarádi! Ještě jednou, vítejte na pražském Žofíně.

Včera večer, při naší společenské rozcvičce se mě řada z Vás ptala: Jaký bude ten letošní kongres? Dramatický? Konfrontační? A co moje sdělení? Proti vládě? Nebo s ní? Jsme úspěšní? Anebo neúspěšní? Bém versus Topolánek?

Ani náhodou. To by byla nejspíše největší chyba, které bychom se mohli dopustit. Přesně před týdnem, 17. listopadu, jsme oslavili osmnácté narozeniny naší politické plnoletosti. Ani vteřinu dnes neváháme, že "soukromí je nedotknutelná" hodnota, po deseti dlouhých letech máme konečně příležitost vlastními silami budovat "levný stát", po rozmařilých socialistických vládách začínáme vážně myslet na "nezadluženou budoucnost" a naši ministři, zdůrazňuji "naši" ministři, postupně krůček po krůčku naplňují v sociální a zdravotní politice elementární axiom sociální slušnosti a ohleduplnosti - "solidaritu zodpovědných". Jistě poznáváte naši "Bibli" - nic jiného než čtyři "Poděbradské artikuly". Na dnešním kongresu tak trochu symbolicky skládáme politickou maturitu.

Jsme právě ve třetině maratónského běhu. Protože už jsem maratón nějaký pátek neběžel, řeknu to po svém: Jsme ve druhém výškovém táboře, začínáme být trochu unaveni a špatně se nám dýchá. Takových šest tisíc metrů nad mořem, do základního tábora je daleko a vracet se nechceme, ale na vrchol nám ještě zbývá pořádný kus cesty. Vydržíme, nebo ne? A co naši parťáci, je na ně spolehnutí, anebo ne? A co počasí? A co média? A co štěstí? I to přeci k politice patří. Nebo snad nikoliv?

Statistická čísla hovoří jasnou řečí: české hospodářství je v dobré formě, naše společnost věří ve vlastní síly, máme nejlepší vládu za posledních deset let. Sebechvála a bodré poplácávání po zádech by ale bylo sebevražednou chybou. Ty opravdu hluboké a radikální změny nás teprve čekají. Slíbili jsme je voličům a naší povinností je svým slibům dostát. K posledním volbám šla Občanská demokratická strana jako jednoznačný nositel reformního patosu. Po letech socialistického života z podstaty, na úvěr a na úkor našich dětí, mohli jsme po právu říci" "Kdo jiný na české politické scéně, když ne právě my?" Rád bych se mýlil, ale obávám se, že tento reformní patos z našich slov a činů začíná v poslední době vyprchávat a že si toho česká veřejnost začíná všímat. Ze všech politických stran jsme měli - a stále máme - jednu z nejpevnějších voličských základen. Volič ODS byl nejenom nesmírně ukázněným, angažovaným a aktivním občanem, ale i v těch nejtěžších dobách na něho bylo spolehnutí. Proč asi? Právě proto, že i on se mohl stoprocentně spolehnout na svoji stranu, na její zásadovost, na pevnost i důslednost jejích vnitropolitických i zahraničních postojů. Žádný "kam vítr, tam plášť". Právě tato určitost a předvídatelnost z nás činila nepotopitelnou loď. Dnes začínáme platit obrovskou daň ve prospěch našich koaličních partnerů a to ve všech nám notoricky známých oblastech. Všichni víme, že tato realita byla vynuceným kompromisem a volbou nejspíše nejmenšího zla. Jedna věc je pro mne, nicméně, nad slunce jasná: ODS potřebuje osvěžit svoji principiální vyhraněnost, přiostřit ideový brus! Nesmíme připustit, abychom začali být veřejností vnímáni jako amorfní spolek ideově nezakotvených lidí spojených jen krátkodobou snahou rozebrat si na čas mocenské posty. Před tím ať nás stále varuje posmrtné strašidlo Unie svobody!

Můžete namítnout, že problém tkví v tom, že se nám nedaří zkomunikovat a mediálně prodat úspěchy naší vlády. Ano, nejspíše je to pravda. Že se to paradoxně spíše daří naším koaličním partnerům. Že se teprve začíná rozbíhat nově rekonstruovaná hlavní kancelář, která nemůže být pouhým technickým zázemím pro stranické vedení, ale servisem pro celou členskou základnu a informačním médiem pro naše potencionální voliče. Každá změna nějaký čas trvá a i toto je nejspíše pravda.

Stojíme na prahu volebního roku. Na začátku jsou volby prezidentské, na konci pak senátní a především krajské. ODS má před sebou jasný cíl - uspět. Doposud, ve vládní opozici, jsme všechny volby vyhrávali, některé dokonce drtivě. Obávám se, že tentokrát to budeme mít poněkud složitější. Mediální politika se stává jednou z klíčových konstant budoucího úspěchu či neúspěchu. V posledním předkongresovém týdnu jsme byli opět svědky nebývalé mediální ofenzívy, pramenící bůhví odkud. Předseda strany je terčem útoku za své víkendové lyžování, já mám údajně příliš levné bydlení a Ivan Langer se stal součástí expresivně laděného mystéria pana Kmenty v knize "Kmotr Mrázek". Asi nikdo v tomto sále si nemyslí, že se jedná o prostou náhodu. V těchto příbězích se ztrácí skutečná podstata směřování naší země i vlastní azimut reforem. Zároveň se stávají zrcadlem virtuální zprávy "o stavu světa a pravdy v něm" a mne tudíž vedou k malému, možná tragikomickému zamyšlení. Vstříc volbám pohleďme do budoucnosti a posuďme dvě možné zprávy o stavu světa v roce 2008: jak už to bývá - zprávu dobrou a zprávu špatnou.

Zpráva špatná (ať to máme za sebou): Na začátku roku se média už naplno věnují prezidentské volbě. Novinové titulky hlásí: "Bursík zformoval koalici proti Klausovi", posléze "Podpora zelených, socialistů a komunistů zajistí Švejnarovi Hrad" a nakonec "Hotovo: Švejnar po třetím kole prezidentem, ODS poražena na kolena koaličními partnery". Poslední zpráva přináší informace o přátelském povolebním setkání na Hradě, jehož účastníci, prezident Švejnar, exprezident Havel, Martin Bursík a Jiří Paroubek se shodli na nutnosti našroubování ekologických žárovek v celých prostorách Pražského hradu, zavedení 20% ekologické daně a shodně odsoudili zastaralé postoje Václava Klause k evropské integraci a globálnímu oteplování. Prezident Švejnar posléze vyzývá premiéra Topolánka, aby umožnil neprodlené přijetí evropské ústavy a zvážil prohloubení ekologické daňové reformy. Václav Klaus mezitím přijímá nabídku na profesorský úvazek na Harvardské univerzitě a po publikaci své poslední knihy "Bohatství národů II" natrvalo opouští Českou republiku.

Letní okurkovou sezonu tráví většina českých médiích informováním o koaliční rozmíšce: "Zelení a lidovci svolali K9: chtějí více prostoru ve vládě". V reportážích se dozvídáme, že poloviční počet vládních křesel není pro koaliční partnery dostatečný a že za stávající situace by považovali za adekvátní paritní zastoupení. Zároveň média pod titulky "Evropská komise vyzývá Česko ke zvolnění reforem" informují o znepokojení evropských komisařů nad "zběsilostí" ekonomických reforem, ohrožení evropského sociálního modelu a narůstající sociální exkluzi. (Pokud nevíte, co je sociální exkluze, nebojte se, ví to zřejmě jen Evropská komise a Jiří Paroubek).

Přibližně ve stejné době sílí nespokojenost krajů s úrovní vládní spolupráce. V titulku: "Kraje: ministerstva nám komplikují život" informují média o prohlášeních některých hejtmanů za ODS, že vláda vedená ODS nedokáže donutit již čtvrtého letošního ministra pro místní rozvoj za KDU-ČSL, aby řešil zásadní problémy, které se krajů dotýkají. Problémy jsou nejen s čerpáním evropských fondů, ale také s legislativní smrští: antidiskriminační zákon, protikorupční zákon.

Rok uzavírají bombastické titulky "Drtivá prohra ODS v krajích", "Generální dohoda socialistů a komunistů: krajské koalice uděláme spolu", kde to nebude stačit, solidárně "vypomohou" zelení a lidovci. Následuje staronový příběh: "ODS a druhé Sarajevo?" s podtitulem "rozkol uvnitř nejsilnější vládní strany". Následuje mimořádný kongres ODS, který se stává otevřeným vyřizováním účtů. Co bude dál, nikdo neví.

A teď zkusme tu dobrou zprávu: Občanská demokratická strana mění svoji mediální strategii. Řídí se japonským příslovím: "Slabý se vzteká, ale silného poznáš podle toho, že se usmívá". Přestává žít s českými médii v paralelních světech, v zákopech nikdy nekončící války, ale nachází efektivní modus vivendi.

Optimistický mediální rok 2008 pokračuje v koaliční vládě. V reportáži s titulkem: "Topolánek si pozval Bursíka na kobereček", informuje redaktor o schůzce, na které premiér Topolánek probírá s koaličními partnery zásadní otázky koaličního vládnutí a vysvětluje jim, že i role koaličního partnera se váže s odpovědností, že není možné jen využívat postavení ve vládě neodpovídající volebnímu výsledku a otevřeně proti vládě mobilizovat, například v otázce prezidentské volby. A že když ODS platí krví a ruší svá evropská usnesení, musí krví platit i ostatní.

S blížící se prezidentskou volbou se objevují novinové titulky: "Švejnarova podpora se ztratila, zelení začínají váhat", "Protiklausovská koalice se rozpadá". A jaký je konec? "Klaus znovu českým prezidentem, většina Čechů spokojena". Zelené žárovky tedy na Hradě nebudou.

Přejmenovaná evropská ústavní smlouva je mezitím v referendech odmítnuta několika evropskými státy. Noviny píší: "Topolánek přichází s reformou evropského sociálního modelu", a ve spolupráci s britskými konzervativci a dalšími partnery navrhuje zásadní změny nejenom v sociální oblasti, ale i zemědělské politice a intenzitě evropské integrace.

Ekonomické přílohy rozebírají "rok po reformách" a hodnotí dopady zavedených opatření větami "Veřejné finance pod kontrolou, zadlužení klesá", nebo "Zvýšení životní úrovně a reálných mezd".

Podzimní krajské volby jsou pak uvozeny titulky "Vítězství ODS v krajích", "Koalice sestavovány na vládním půdorysu" a k tomu dodává Paroubek: "Může za to Kubiceho zpráva".

Každý ať si vybere svému srdci bližší alternativu. Já sám jsem životním optimistou a proto věřím v dobré scénáře. Věřím, že příští rok bude úspěšný. Optimismus ale nepřichází zadarmo, naopak jedině s tvrdou prací. Co musíme společně odpracovat pro dobrou variantu? Začal jsem čtyřmi "Poděbradskými artikuly", dovolím si je doplnit o čtyři "Pražské artikuly", lidské hodnoty, bez kterých se úspěchu v budoucnosti dotkneme jen velmi stěží:

Jednota: klíčová hodnota pro to, abychom nezapadli do spáleniště svárů, vymyšlených kauz a vzájemných intrik.

Víra: víra v naše programové principy, v naše schopnosti, v naši profesionalitu, v naše umění vládnout i schopnost náš program marketingově prodat.

Odvaha: odvaha k odvážným politickým krokům. Například k zavedení většinového volebního systému.

Vůle: odhodlání dovést věci až do konce a nést za ně odpovědnost, někdy společně s koaličními partnery, jindy jim navzdory. Platí to nejenom o druhé a třetí fázi reforem, ale také o prezidentské volbě. Že to je vydírání koaličních partnerů? Ale vůbec ne. Nemáme-li rozhodující vliv na zahraniční politiku, státní finance, obranu země či rozdělování evropských fondů, pak se mi jeví adekvátní vyvažovat síly dohodou nad společným prezidentským kandidátem. Nenalhávejme si, že ústupky vůči koaličním partnerům budou v příštích volbách nadšeně naši voliči oceňovat.

A tak jednota, víra odvaha a vůle musí být hodnoty, které nás povedou i v časech, kdy se nám bude dýchat třeba ještě hůře než dnes. Jedině tak totiž můžeme pomýšlet na vítězství!

Děkuji za pozornost.

Vážení přátelé, kolegové a kolegyně,

setkáváme se na místě, kde se tradičně scházela intelektuální elita a vedla své proslulé národní besedy. František Palacký právě tady v roce 1861 pronesl památnou větu: "zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunismus jen jedné generaci panovati měl".