V nejsilnější vládní straně ODS to vře. Z jedné strany se předsedovi strany a premiérovi Topolánkovi bouří dávný a tradiční rival Vlastimil Tlustý. Odmítá navrženou podobu dohody s církvemi, čímž ohrožuje stabilitu a možná samu existenci vlády.

Z druhé strany se Topolánkovi za zády dějí poměrně dynamické procesy na půdě pražské organizace ODS, kterou vede druhý Topolánkův sok a trvalý pretendent na jeho post ve straně, pražský primátor Pavel Bém.

Proč se tyto věci dějí právě nyní a současně? Jako obyčejně v politice platí, že náhody neexistují. Důležité jevy a události jsou zpravidla výsledkem dlouhodobých příčin, a jen jejich načasování může vykazovat jistou nahodilost a variabilitu. Spor, který dnes kypí v ODS, je ale pod povrchem cítit už dlouho a propuknout prostě jednoho dne zákonitě musel. Je to totiž spor principů, a ten se trvale tutlat nedá.

Geneze dnešního kataklyzmatu ODS je velmi stará a trvá v podstatě po celou dobu existence této strany. Vždy se v ní svářila skupina pragmatiků, kterým šlo o formální exekutivní vládnutí, a skupina ideologů, kteří k tomu vládnutí potřebovali hodnotový rámec. Kdybychom to personifikovali na půdorysu poloviny 90.let, pak na jedné straně bychom našli Ivana Pilipa a Josefa Zieleniece, na druhé straně Václava Klause a Miroslava Macka.

Sarajevo bylo pokusem o získání dominance pro první skupinu, ale v důsledku přineslo triumf té druhé. Přece jen se ukázalo, že voliči ODS jdou nejen po rychlých manažerských receptech na prosperitu, ale také po alespoň minimální ideové výbavě, která je pro voliče konec konců jedinou jistotou a ovlivňuje jeho výběr priorit.

V roce 2002 prohrála ODS volby a nastala v jejích řadách panika. Členové, a hlavně nedočkaví funkcionáři z nižších pater začali kolektivně volat po odstranění Václava Klause jako nositele zastaralých koncepcí a strůjce volebního debaklu.

Tak se stalo, že tato stranická poptávka po změně vynesla do předsednického postu muže, jehož si na svém místě uměl Klaus představit nejméně ze všech možných – Mirka Topolánka. Topolánek ale straně vdechl novou energii, narovnal pokažené vztahy s médii a i voličům se jevil jako sympatický příslib člověka, jemuž je rozumět a který, když nic jiného, tak aspoň ručí za svá slova.

Topolánek provedl stranu vítězně několikerými volbami, které, jak sám s nadsázkou, ale zcela po pravdě připustil, mu vyhráli spíše sociální demokraté – svou neschopností přesvědčit voliče, svou nejednotností, korupčními skandály a chaosem ve svém vedení po odchodu Miloše Zemana. Topolánek se také logicky stal premiérem po volbách 2006. A v tu chvíli propukly problémy, jejichž další kapitolu prožíváme nyní.

Před Topolánkem tehdy leželo dilema: sestavit vícebarevnou koalici s menšími stranami, tedy s lidovci a Zelenými, a této velmi křehké koalici obětovat drtivou část předvolebních slibů ODS jen proto, aby udržel stranu v dominantním vládním postavení. Nebo uzavřít pragmatickou velkou koalici se socialisty, jejímž jediným smyslem by bylo relativně stabilně zemi přivést do Schengenu a k předsednictví EU. Vláda velké koalice by – pro někoho možná paradoxně – byla konzervativnější, než vláda dnešní koalice.

Obě strany, socialisté i ODS, by si mohli mnohem silněji podržet svá témata a svá ideová východiska, vládnutí by se omezilo jen na nutný společný legislativní rámec. V něm pak by bylo patrně více svobody pro občana a méně prostoru pro státní dirigismus. Ostatně velké koalice nejsou ničím výjimečným, v Německu je znají už tradičně, i dnes takovou vládu mají, v Rakousku je hybridní vládnutí pravice a levice také spíše pravidlem než výjimkou.

Konec konců, opoziční smlouva nebyla nic jiného, než jistá forma velké koalice. A ani největší kritikové oposmlouvy nemohou popřít, že země v letech 1998-2002 fungovala lépe, než ve čtyřletce předchozí – i následující.

Topolánek na velkou koalici nepřistoupil, ať už z důvodů osobní nevraživosti vůči Jiřímu Paroubkovi, či proto, že byl přesvědčen, že slabé strany ve vládě zpacifikuje snadněji – což se ukázalo být právě naopak. Každopádně dnešní vláda je spíše vládou Zelených, s významným vlivem lidovců a početním doprovodem ODS.

To se pochopitelně velké části ODS nelíbí, a jsou to právě ty dvě části, v nichž je tradičně neklid. V Bémově Praze a v Tlustého středních Čechách. Obě organizace vyčítají Topolánkovi, že do vlády přizval hlavně osoby mimo vedení strany, lidi z regionů a z nižších struktur, zatímco na Středočechy a Pražáky, kde ODS udržela volební hegemonii, se zapomnělo.

 Topolánek navíc vytlačil Tlustého z poslední vlivné funkce předsedy poslaneckého klubu ODS a Bémovi mnohokrát, naposledy během presidentské volby, dával jasně najevo, že jeho předsednické ambice nestrpí. Ti dva jsou dnes hlavními nepřáteli předsedy strany a vlády. Je otázkou, zda budou mít sílu své rivalství proměnit v čin.

Tlustého sabotování církevního vyrovnání i Bémovo volání po návratu ke konzervativním ideálům „staré ODS“ má jediný cíl: oslabit Topolánka a vyvolat v ODS nálady, které povedou k jeho odstranění z čela strany. Povést se to může jediným způsobem. Totiž tak, že se rozpadne vláda. Logika stranické existence je taková, že předseda, který vyhrává volby, se neodvolává. Zatímco kdyby se mu nepodařilo udržet vládu, byla by šance jej nahradit. Fakt je, že vláda je křehká a nesoudržná.

Torpédují ji nespokojení Zelení, je otřásána spory uvnitř KDU-ČSL. A jediný, kdo dnes drží Topolánka u kormidla, je paradoxně Václav Klaus. Je totiž povahově ustrojen tak, že nepodráží hráče z týmu, který kdysi založil. Považuje to za nepřijatelné. Ale že by dnešní vláda byla podle Klausova gusta, to si nemůže myslet opravdu nikdo.

Převzato z  http://www.ceska-media.cz/article.html?id=237990