Kauza "památkově chráněného" domu Údolní 13, v němž byla schválena půdní vestavba má několik rovin. Ta hlavní, mediálně vděčná byla až dodnes rovina politická.

Krajský radní Šifalda byl oděn do kacířského roucha a byl zvolna vláčen k hranici na níž měl být mediálně upálen.
Radní Šifalda nemaje v sobě zarputilost Jana Husa, když se rozhlédl, jaká "svatá prostota" přináší polínka k hranici, kapituloval. Ohlásil dnes, že na půdu kašle, protože přeloženo do lidštiny s takovým ksindlem bydlet nebude.
No a kde jsou ty další roviny případu?
Tady je další. Proč nikdo nepíše, že nadstavby jsou vlastně schváleny dvě, na každé polovině půdy jedna. Proč se nikdo nezmínil o druhém účastníkovi, tam argumenty odpůrců neplatí?
A ještě jedna rovina. O zpamátnění požádali nájemníci nad nimiž měl Šifalda bydlet až když dostal půdu "přiklepnutou". O rychlosti s níž tento proces, který je jinak během na dlouhou trať, proběhl je třeba taky podumat. Ve skutečnosti se jedná o obyčejný činžák, kde aby památkovou hodnotu pohledal.
A nakonec. Jedna ze zastupitelek, která vehementně hartusí získala takových půd několik. To taky nikdo neví?
Tak to vidíte. Celé je to režírováno stylem "kdo chce psa bít, hůl si najde". Ale kdo je režisér?