Tak jako většina lidí jsem v roce 1968 uvítal jisté oteplení a „otevřenost“ tehdejších stranických orgánů. Opravdu jsem si myslel, že budeme mít demokracii a svobodu. Teprve později, když už jsem byl vyhozen z práce a hlavně po roce 1989 jsem pochopil, že to čemu jsem věřil, byl veliký podvod komunistických papalášů spáchaný na důvěřivých lidech.

Že nešlo o nic jiného, než o prachsprostý boj o moc v tomto státě. Ti, co měli za sebou sovětské soudruhy zkrátka a jednoduše zvítězili. Toť vše a ti, co prohráli dělají dnes ze sebe hrdiny.

Teprve mnohem později jsem se dověděl, že vše, co jsme se dovídali, bylo pouhé divadlo. Nikomu z těch lidí nešlo o opravdovou demokracii. I nadále měla mít KSČ vedoucí úlohu. I nadále se mělo o všem nejprve rozhodovat na ÚV KSČ a ostatních sekretariátech strany, atd., atd.

Všechny informace, které se dostávaly stranickým orgánům nižších stupňů, byly, řečeno jejich partajní hantýrkou, cezeny. To znamená, že určité informace byly určeny pouze pro krajské tajemníky, určité pro členy krajského výboru, ale nesměly být předávány orgánům nižším a tak to šlo níž a níž. Obyčejní členové KSČ toho už moc nevěděli, ale přece jenom mnohem více, než co se dověděli nestraníci. To, pokud informace nepřišly jinými kanály, už nestálo ani za starou bačkoru. Toto jsem se dověděl od jednoho bývalého člena krajského výboru KSČ, který s tímto cezením nesouhlasil a vše na veřejných schůzích vykecal. Však také při prověrkách letěl, jen se za ním zaprášilo, nejen z KSČ, ale i z práce.

Také já jsem si myslel, že to ta garnitura – Dubček, Svoboda, Smrkovský, Císař a Černík myslí s  demokracií doopravdy, ale už po podepsání Moskevské dohody, či jak se ten papír jmenoval, jsem začal pochybovat. Jejich chování po návratu z Moskvy mě v těch pochybách jenom utvrdilo. Šlo jim především o koryta a my obyčejní smrtelníci jsme jim pěkně naletěli. Ti, co byli trochu v pozadí, nezaváhali a zmizeli za kopečky a odtud nás nadále oblbovali. Mně se v té době velmi líbily názory Ivana Svitáka. O to více jsem byl překvapen po jeho návratu. Vždyť on to byl bolševik par excellence. Obdobně tomu bylo u těch, co nás oblbovali ze Svobodné Evropy.

Poslední zklamání mi připravili mnozí tzv. disidenti, jako např. Zdeněk Jičínský, Petr Pithart, Jiří Dienstbier a další. I když jsou mezi nimi čestné výjimky, potvrzující pravidlo. Takovou výjimkou je Jan Sokol, se kterým jsem měl tu čest se seznámit při přebírání operačního systému z VÚMSu a na společných školeních pro Kancelářské stroje ve Zlenicích. Ten má opravdu úroveň odpovídající mým představám.   Rozhodně nepatří mezi ty, jimž šlo a dodnes jde především o koryto.

jší dobu pan Hermánek, kterému bylo v onom roce téměř o dvacet let méně než mně: „V roce 1968 mi bylo dvacet a všichni jsme byli opojeni duchem svobody. Čerta starého jsme se starali o to, co nám vedení státu servírovalo, hlavně že byla ta „svoboda“.“ My starší, co jsme si tehdy mysleli, že to soudruzi s tou demokracií a svobodou myslí opravdu vážně, jsme měli být chytřejší. Vždyť v čele byli lidé, kteří se podíleli na únorovém puči v roce 1948, na likvidaci třídního nepřítele atd. atd. I nás ta vidina demokracie a svobody zaslepila. A tak jsem zvědav na ty oslavné ódy, které budou pět na své „hrdinství“ a „zásluhy“ tehdejší protagonisté, kteří ještě zůstali naživu.

http://krejci.bigbloger.lidovky.cz/c/46809/Je-vubec-na-co-vzpominat-kdyz-to-byl-podvod.html