Jef Kratochvil, profesionál foťáku, osobnost s Brnem spojená každým coulem, se ukázal být také zdatným novinářem. Jeho rozhovory s osobnostmi v revui Colosseum jsou jeho otázkami již pověstné. Dnes si vzal do práce Richarda Svobodu.

Existuje stará lidová moudrost: Chlapče, když nevíš, o co jde, jde o peníze. Platí to?

Ve věcech profánních, každodenních, myslím, bohužel ano. Motivy našeho jednání bývají takto primitivní a nízké. Kolikrát si všímám i útržků rozhovorů lidí, když je míjím a překvapivě vysoké procento těchto hovorů bývá o penězích, o tom, kolik co stojí, kdo komu co dluží. Ale existují i tajemství lidské existence, odkud, kam a proč jdeme, jaký to má všechno smysl a v těchto věcech jistě většina neví,  oč vlastně jde a jedno vím jistě i já: peníze to nepochybně nejsou.

Jsou události a situace, kterým nerozumíte?

Jistě, samozřejmě. Výčet těch situací, kdy jsem jak v příslovečném Jiříkově vidění by byl dlouhý.

O čem se bavíte v dámské společnosti?

Nerozumím vlastně ničemu z toho, co zajímá dámy, takže se nejspíš často nudím. Ale i mlčení může být krásné, tak říkaje sémanticky nasycené, jakkoli se mi zdá, že významově plnější je mlčení ve společnosti mužské. Snad nenudím aspoň tu jednu dámu, na které mi záleží…

Co hrozí občanům ze strany politiků?

Pokud je politik „pazgřivec“, pak všechno co si dovedete představit. Vyplatí se vybírat pečlivě, protože když lidi pustí k moci lumpa, v krajním případě už jim tu moc taky nemusí nikdy vrátit. K tomu se váže památný výrok Lenina, který rozehnav parlament po prohraných volbách pravil, že příští volby je třeba lépe připravit. Většinou ta cesta k moci bývá opentlena velkými sliby a krásnými idejemi a jsem schopen z dějin snést množství příkladů, že taky pak může jít  všem oponentům o krk. Ostatně není to tak daleko – přečtěte nebo poslechněte si svědectví  politických vězňů, oni vám připomenou, co Hitler ve třicátých letech a  Kléma v šestačtyřicátém naslibovali a jak to skončilo.

Jak zabránit tomu, aby se k moci dostal zlý člověk?

Obecný recept neexistuje. Zajímat se, ptát se, kontrolovat, být ostražitý. Není nic naivnějšího než sdělení „Politika mě nezajímá, k volbám nechodím, to neřeším.“ Na konci takovýchto postojů jsou zdevastované ulice, fronty na toaletní papír, vězení plná těch, kteří se ozvali, zadrátované hranice a Suhartovy děti ve všech úřadech

Voliče si vždy získá spíše populista než argumentující věcný ekonom, který zvedá varovně prst. Lze tomu předejít?

Nikoli, bylo by to proti lidské přirozenosti. Chceme být klamáni a se zvrácenou úpornosti volíme většinově ty, kteří slibují nebe na zemi. Končívá to pak tím, že zvolení populisté utratí dopředu peníze, které musí být teprve vydělány a potom odkráčí do propadliště dějin, aby to po nich někdo mohl dát do pořádku. Když je hnůj jejich falešných slibů uklizen, měna pevná a  pole zoraná, vylezou dotyční opět z děr a vše se opakuje.

Někdy mluvíváte o dlouhých a krátkých pravdách. Které jsou které?

Často cituji Skácelův verš, možná dvojverší: „Jsou dlouhé pravdy a jsou pravdy krátké.“ A Jaroslav Hutka zase kdesi zpívá, že pravda je barová tanečnice a pro každého zvlášť tančí. Je to silné, velké slovo ta pravda a kdekdo se jím ohání. Já bych na tu definici dlouhých pravd  šel opatrně: Nic není zadarmo. Bez práce nejsou koláče. Jak se z lesa volá, tak se ozývá.  Každý ať si doplní z tradovaného mudrosloví po libosti další sentence, naši předkové totiž nebyli žádní hlupáci. Často myslím na jedno přísloví, které zaznamenal Komenský: Okolo močidla chodě nádchy neujdeš.  A říkám si, jak moc už z té reálpolitiky kýcháš?

Je politika otázkou kompromisu nebo podpatky zaražené do vlastních pravd?

Zase ty pravdy, ajajaj. Politika je zosobněný kompromis, ale je podstatné, aby ji dělali lidé s jasným ohraničením toho, kam až jsou v kompromisech ochotni zajít. Metaforou řečeno -fajfka a ženská se nepůjčují a tak se to má i s těmi hranicemi. Snažím se tu příslovečnou fajfku v politice nedat z ruky, nepřekračovat ty meze, které pokládám za důležité.

Máte doma v knihovně politologické moudrosti,  detektivky, romány, filozofické traktáty, životopisy slavných, svázaný Playboy nebo láhev bourbonku?

Kromě detektivek a Playboye všechno. A kořalku piju málo, spíš víno.  Ne že bych detektivky nečetl, není nad Eda Mc Baina a drsnou školu o dovolené na pláži, ale nikdy jsem je na rozdíl od rodičů, kteří některé edice kompletovali, nekupoval. A v časopisech s krásnýma holkama jsem si taky nikdy zvlášť neliboval, vždycky jich chodilo dost po České. A taky v době, kdy by mě určitě zajímaly, byl vrcholem erotického čtiva katalog Quelle. Ale vaše otázka mě přivedla k zjištění, jak bizarní směsice se za léta v knihovně naskládá a že vlastně strašně moc knihovna o majiteli vypovídá. Mám tam Tři mušketýry, spoustu knížek o Brně – ty tak trochu a nesoustavně sbírám, Holanovy spisy a další stovky sbírek poezie, kterou jsem kdysi učil na univerzitě, La Fontainovy bajky, Michela de Montaigne, beatniky, Churchilla, Haška, Kunderu, Hrabala, knížky o české a světové literární historii a teorii, tři metry hřbetů reprintu Ottova slovníku naučného, bedekry,  politické spisy, jazykové slovníky, které jsou svědectvím mých dobrých předsevzetí - až příliš často ta studijní předsevzetí ztroskotávala. Pak je tam spousta knih, které jsem nečetl a číst určitě nebudu, ale znáte to, kde najít čas a vůli se těch zbytečných zbavit…   

Je nějaký rozdíl mezi pohledem, kterým se dívá na město řadový občan a primátor?

Je a není.  Máme společné sny a potřeby, ale každý máme meze vnímání dané intelektem, typem a kvalitou vzdělání, životní zkušeností. Ty limity jsou dány také perspektivou, kterou nám dává tak zvané společenské postavení. Jistě město vnímám jinak než metař nebo obvodní lékař, mám pocit, že mě Brno a jeho problémy víc a do masa bolí než v době, kdy jsem učil literaturu na univerzitě, ale nevím, jestli budu dobře pochopen, jestli ten obraz dobře popisuje fakt, který chci sdělit. Někdy si to naopak užívám: je  krásné vidět, jak se jednotlivosti skládají, jak dávají smysl a jak se nenápadně rodí v mnoha postupných krůčcích úspěch týmu. Z tohoto pohledu jsme vlastně takoví mravenečci.  Považoval bych za velmi dobrou věc pro reálné vnímání problémů, kdyby si každý na čas mohl primátorování vyzkoušet. Je to zkušenost k nezaplacení.

Jaký jste otec?

Snažím se, fakt, ale dnes mě syn opravil, že nechodí do kvinty, ale do sexty. Snažím se, ale mockrát se mi stává, že všechny úsměvy a zdvořilosti rozdám přes den a že už na ně nemám doma sílu. Mám šestnáctiletého syna a kolem něho se točí všechno, co v životě dělám, jenom nevím, jestli to ví, jestli jsem mu to uměl říci, jestli je to poznat.  Jednou, až bude mít syna, to pochopí určitě, mně to taky trvalo a dnes se často ptám, jak to ten otec vlastně dělal, co by na to řekl. Citlivé téma. Mezi chlapama je to mezigeneračně často složité, ostatně holky to taky určitě  nemají lehké, ale o tom nic nevím. Matěj je skvělý a snáší moje zaneprázdnění a nálady překvapivě dobře a snad to tak zůstane.

Máte humanitní vzdělání, nenosíte v hlavě příběh, který byste rád přenesl na papír?

Mým největším přínosem pro českou beletrii je skutečnost, že jsem nikdy nic z toho, co jsem napsal, nezveřejnil.  Mnoho spisovatelů, vlastně pisálků tento svůj úkol nepochopilo a mnohé z nich dokonce ověnčili dobovými vavříny. Dnes po těch zasloužilých a prý národních laureátech pes neštěkne.  Jen nemnozí umí učinit svá slova posly nesmrtelnosti, řečeno parafrází Šaldova výroku a mně ten dar byl odepřen. Natolik mám rozum, abych nepsal a píšu-li, aby to zůstalo v mém počítači. I  když by bylo krásné napsat světový bestseller...

Co uděláte pro to, aby Češi pochopili, že senát není jen teplé korýtko pro zasloužilé straníky?

Je mi dvaačtyřicet a politiku dělám  profesionálně šest let. Dalších šest let nabízím. Neprosím se ve volbách o hlas, neškemrám. Kandiduji a říkám tím: tady jsem, jako každý mám zkušenosti, chyby, leccos jsem pochopil a mnohé třeba taky ne, občas něco v dobré víře zmastím a tu a tam se naštěstí taky podílím na tom, co má smysl. Berte, nebo nechejte stát. Myslím, že bych byl platný a budu o senát poctivě ve volbách bojovat, ale když to nevyjde, svět se mi nezhroutí, znám svoji cenu. Řečeno s Rychlonožkou, botky si proto nerozkousám. Nezměním obraz a vnímání senátu, ale myslím, že role senátora je velice potřebná, když se dělá dobře: je to libero, který má kultivovat s trochou nadhledu aktuální politické dění v zemi a svém obvodě, a z odstupu pomáhat těm projektům, které jsou strategické, perspektivní.

Závěrem vás, pane primátore, požádám, zda byste nenamaloval jen tak propiskou svoji nejoblíbenější figurku z dětství. Díky i za čtenáře revue Colosseum, že jste si našel čas na tento rozhovor.

Jestli něco neumím tak malovat,  ale maloval bych opičáky Hupa a Hopa při zpěvu písně „Na pořádek si potrpíme, to my jo, to my jo, to my jo…“  Nebo Křemílka a Vochomůrku?  Mohl  bych taky namalovat, kdybych narychlo a na poslední chvíli neodesílal tento rozhovor po e-mailu, slona zezadu. Jsou to v podstatě kontury písmene u obrácené vzhůru nohama a nad obloukem namalovaný hrbolek hlavy s ušima a chobotem. Vzadu potom ocásek a je hotovo. Víc by ze mě stejně nevypadlo. Ještě vlastně umím chaloupku, obláček, sluníčko, trochu kočičku, duhu a z přesvědčení také modrého ptáka. 

Děkujeme za rozhovor
Text a foto Jef Kratochvil