Přiznám se bez mučení, že jsem to hodil Topolánkovi, i když k němu mám sto výhrad. Ale v politice nejde o to, jak si mnozí myslí, vybrat si tu stranu, která má ten "nejhezčí" program. V politice jde velmi často o to, aby člověk svým hlasem zabránil nejhoršímu.

A to nejhorší se blíží mílovými kroky. Je to taková malé české lokální oblevování. Ne, není to překlep. Zeměkouli trápí globální oteplování a nás zase lokální dolevování...

Pryč jsou ty časy, kdy národ v porevolučním étosu slyšel na slova, že každý je svého štěstí strůjcem a každý se může a má postarat o svoji šťastnou budoucnost. Kdepak, po dvaceti letech velmi mnozí zcela přehodnotili svůj postoj k osobní iniciativě a zodpovědnosti.

Prvním příznakem byly již nářky nad kupónovou privatizací. Ti, co neuspěli, se nezamýšleli nad tím, jaké oni udělali chyby, ale všechno hodili na stát. A přitom právě toto gigantické rozdělování znárodněného majetku mělo být první lekcí o tom, jak se chovat na volném trhu a hlavně o tom, že za své investice, za své peníze, má každý svoji vlastní zodpovědnost. A především, nikdo nepochopil, že na ty peníze z té kupónové privatizace nikdo neměl automatický a zákonný nárok.

Takže první sprcha trhem nevyšla a to velmi posílilo rovnostářskou ČSSD. Geniálně to využil Miloš Zeman, když ve svém autobuse Zemiak (česky Brambora) vyrazil do krajů českých. Jeho ostrá demagogie a nehraná lidovost mu přinesly body a křeslo ve Strakovce. Pak ale Miloš tak nějak vnitřně vyhořel, odebral se objímat stromy a jeho nástupci už nestáli za moc.

Ovšem jen do té doby, než nastoupil buldozer Paroubek. Tento prototyp normalizačního šíbra, který již za totality skvěle proplouval tehdejším hospodářským marasmem, vyhovuje mentalitě velkého počtu levicových voličů. Moje spolužačka, propadlice Helenka, krásná blondýnka, od které jsem byl jeden čas platonicky zamilován, sice ve škole vůbec neprospívala, ale když jsem pak po patnácti letech od ZDŠ viděl, jaký mají se svým mužem výčepním zařízený byt, tak jsem nabyl dojmu, že bych svůj diplom měl hodit z okna.

Ideální kombinace: Manžílek jako výčepní, ženuška jako servírka a Velký šéf z RAJ to jistí. A zprávy o úspěšných obchodech svých podřízených přijímá v zalepených obálkách přímo do svého šuplíku. V roce 1967 jsem se kamarádil s výčepním od Bonaparta, Mirkem. A ten mě školil, kolik se dá vydělat ne jednom sudu piva. Měl to zařízené ještě lépe. On za výčepem, manželka jako servírka a tchýně v kuchyni. Bydleli v Kaprovce a každý večer, když zavírali, tak už před hospodou stála "kola". A Mirek se chlubil, že on i Milada, vydělají v hospodě každý měsíc pět tisíc čistého a myslím, že ten žebrácký plat měli jako kapesné.

Takže na sladké doby socializmu, kdy stát táhl veškeré náklady a chytří šíbři z toho měli profit, nás upomíná tento prototyp normalizačnío vyžírky, Jiří Paroubek. Je nošením sov do Athén vypočítávat všechny jeho nabubřelosti. Kamrádíčky s pochybnou pověstí, co chodí na jeho mejdany chodí pohádat a opít s nabitou zbraní, všechny jeho excesy, kterými dává najevo svoji nadřazenost nad prostým lidem. Ano, donovi je třeba prokazovat úctu a polibek ruky je to nejmenší. A protože nám slíbil, že místo třiceti kaček u doktora nám zdvihne daně a zdravotní pojištění jen o pětistovku měsíčně, je třeba ho na podzim volit.

Všichni povaleči této země, spojte se! Spojte se a volte Jyrku Paroubka, protože až bude u moci, tak vy se sice nebudete mít lépe, ale ti bohatí se budou mít o něco málo hůře. A o to tady přece jde, ne?

http://hermanek.bigbloger.lidovky.cz/c/87723/Pumlic-Paroubek-ostrouhal-mrkev.html