Pokusme se na problém soužití lidí dnes podívat bez emocí, předsudků a ideologických klišé. Strohým pojmenováním skutečností následně dojdeme k jasnému cíli, který bude červeným hardem pro humanisty.

Separaci jedinců, tedy jejich oddělování, provádíme v naší západní kultuře každý den. Není otázkou zda existuje, ale kde je nastavená hranice chování jedince k tomu, abychom k separaci přistoupili. A pozor, prosím, zde nejde o nějaké subjektivní posouzení chování na základě rozhodování jiných jedinců, ale na základě psaného práva, tedy zákonů. Mezi klasickou separaci patří například vězení. Zákon stanoví hranici chování jedince a ten, když ji přestoupí, je v souladu se zákony separován. Zde se jistě shodneme, že je to tak, jak má být. Při hodnocení tohoto přestoupení pravidel zvažujeme mimo jiné také tzv. „společenskou nebezpečnost“. Společenská nebezpečnost je jedním z nejvýznamnějších kritérií pro jak vznik trestněprávní legislativy, tak pro stanovování výše trestů a způsobu separace jedince.

Nyní si dovolím jednu další velmi kontroverzní úvahu na téma hodnoty lidského života. Základním vyznáním dnešních humanistů je přesvědčení, že lidé jsou si rovni, a že neexistuje žádné relevantní měřítko pro hodnocení, zda jeden život má větší hodnotu, než druhý. Z takového postoje jsem celkem v rozpacích, když se podívám na skutečnost, navíc podpořenou platnými zákony. Uvedu jediný názorný příklad. Když vrah usmrtí vědomě a cíleně nějakou oběť, společnost ho za to nezabije. Připusťme tedy, že naše humánní zákony již nyní hodnotu života rozlišují, když za smrt jednoho dávají druhému například 12 let odnětí svobody. Nebo má snad podle humanistů jeden život otce od rodiny, platícího daně, hodnotu dvanácti let života zločince? Paradoxem takové situace je pak fakt, že na straně jedné pachatel připravil stát usmrcením člověka o zdroj příjmů, aby na další život pachatele na straně druhé stát zvýšil své náklady. Přístup k separaci takových jedinců se navíc mění v čase. Jednak podle úrovně společnosti a jednak podle politické reprezentace, která zrovna vládne. Tuto úvahu předkládám jako východisko k mému přesvědčení, že „společenská nebezpečnost“ je ve své podstatě velmi klouzavý pojem, který v čase a místě zjevně snese různé výklady.

Tak například já osobně považuji pro společnost za daleko nebezpečnější, když několik jedinců na sídlišti svých chováním dlouhé roky opakovaně šikanuje a terorizuje ostatní obyvatele, než když nějaký lapka ukradne podruhé něco za 10.000,- a jde si sednout. Považuji za společensky nebezpečný život některých jedinců založený na neoprávněném, ale úřady tolerovaném čerpání sociálních dávek. Považuji za společensky nebezpečné, když děti, díky svým rodičům, nechodí do školy, když už máme docházku zákonem povinnou. Našel bych desítky příkladů. Přesto ale, místo separace takových jedinců, která by oddělila společensky nebezpečné od těch, kteří poklidné soužití lidí a dodržování zákonů považují za základ společenského bezpečí, jsme na ně krátcí. Politici se ukájejí tím, že podle nejnovějšího průzkumu je 62% lidí pro vyšší pokuty bohatým a přemýšlí nad jejich zavedením. Prý je po tom společenská poptávka. Ptám se proto, proč se také nezeptají na názor lidí, když jde o separaci společensky nebezpečných jedinců? Protože by měli náhlý problém. Takový průzkum se v pseudohumánní společnosti nehodí do karet.

Důrazně předesílám, že nemám absolutně nic proti dobrovolné integraci jedinců z jakéhokoli etnika či minority. Naopak takovou dobrovolnou integraci podporuji a jsem jejím jednoznačným zastáncem. V takovém případě jde totiž o projev svobodné vůle přizpůsobit se obecným pravidlům společnosti, do které se chce jedinec integrovat. Opakem takového postupu je ovšem plošná integrace bez rozdílu přání jedinců na obou stranách. V praxi pak dochází díky tomu k násilné integraci těch, kteří o to ve skutečnosti nestojí, chybí tudíž přirozenost takového kroku již v úvodu a do života lidí přináší mnohdy peklo, které je za hranicí současného výkladu pojmu „společenská nebezpečnost“.

Domnívám se, že zcela přirozeně budou mít lidé, toužící po bezpečí a klidném životě ve společnosti, touhu po daleko razantnějších krocích proti každému, kdo tento model soužití bude narušovat. Výklad pojmu „společenská nebezpečnost“ bych já osobně proto z trestněprávní roviny rozšířil i na oblast občanského soužití. A každý, kdo nebude respektovat pravidla hry společnosti, podle mě do společnosti nepatří. A nepatří-li do společnosti, pak jiný způsob, než separace, prostě není. Ne nadarmo proto v Evropě získávají na síle takové politické subjekty a kroky, které k tomuto cíli směřují. Považuji to totiž, na rozdíl od všech pseudohumanistů, za zcela oprávněné a žádoucí. Pro mě osobně má daleko vyšší hodnotu život člověka, který pravidla ctí, respektuje a pro společnost je přínosem. Svoboda jedince není zadarmo. Jednou z cen je dodržování pravidel. Ten, kdo je nedodržuje, si svobodu nezaslouží.

Očekávám smršť nesouhlasu pod článkem, ale povíme si to za několik let.

PS: Je nutné dodat, že bez jakýchkoli pochyb se asociálního chování dopouštějí také příslušníci většinové společnosti. Proto stále volám po skutečně rovném metru pro všechny. A ten tu, přes veškeré proklamace, v praxi prostě není. Tento článek není o minoritě či většinové společnosti. Je o principu našeho pseudohumánního chování k těm, kdo nedodržují pravidla. Ber, kde ber. A je-li snad takových více v nějaké skupině obyvatel? Pak to jistě není chyba autora, ani tohoto článku.

http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/c/154013/Separace-asocialu-Neni-otazkou-zda-k-tomu-dojde-ale-kdy.html