Můžete mít vznešené řeči o partnerském vztahu, ale pravda je taková, že zaměstnavatel živí zaměstnance a ne naopak, a že lidé v soukromém sektoru krmí stát a jeho zaměstnance a nikoli opačně.

Současná společnost je postižena řadou bludů, o jejichž vznik a přetrvání se zasloužili většinou ti, kteří nenesou odpovědnost a nechápou či cíleně odmítají její význam.

Soukromé firmy

Jistě není nejmenších pochyb o tom, a ani to nijak nezpochybňuji, že výsledky práce soukromé firmy jsou důsledkem spolupráce zaměstnavatele a zaměstnanců. Platí to v dobrém i ve zlém. Jestliže je však taková spolupráce povýšena (ano, povýšena) na jistou úroveň vnímání jako „partnerství“, není to povinnost, ale dobrá vůle a to zejména zaměstnavatele. Proč? Protože ten jediný má odpovědnost před třetími osobami za firmu a je jedno, zda se jedná o dodavatele, odběratele nebo úřady státní správy. Mít odpovědnost, znamená mít práva. Už z tohoto titulu nebude nikdy pozice zaměstnavatele a zaměstnance na jedné úrovni. Z vystupování odborářů je však patrné, že přes absenci odpovědnosti za firmu před třetími osobami a se vzrůstajícími požadavky na objem svých práv, nechtějí nést také zvýšenou odpovědnost – ani jedno prohlášení odborů se o jakékoli vyšší odpovědnosti na straně zaměstnanců nezmiňuje.

Státní podniky a úřady

Zde je situace ve společnosti ještě složitější. Stát se stal jakousi samostatnou entitou místo toho, aby sloužil svým občanům. Nejenže stát podniká a udržuje si v řadě oborů nefér legislativními kroky monopol, ale tvorbou legislativy a podporou z veřejných prostředků také vytváří umělá pracovní místa, jejichž vznik nebyl zapříčiněn přirozenou poptávkou na trhu. Těmito zásahy křiví nejen podnikatelské prostředí, ale i trh práce. K tomu všemu mají zaměstnanci ve státní sféře, ať už jde o instituce nebo podniky, možnost zakládat odborové organice a jejich činností jít proti smyslu hlavní úlohy státu vůči občanům, kteří ho krmí - tedy sloužit za peníze daňových poplatníků daňovým poplatníkům. Tato absurdní situace vytváří stav, kdy proti sobě stojí zaměstnavatel a jeho zaměstnanci, přičemž obě strany krmí soukromý sektor, který může tak akorát přihlížet a zaplatit ze své kapsy to, na čem se ty dvě strany dohodnou. Je totiž nutné si uvědomit, že státní sektor ve své podstatě zkrátka žádné zdanitelné hodnoty nevytváří, resp. dosahuje jich jen díky tomu, že na konci jsou opět jako odběratelé daňoví poplatníci jako fyzické osoby nebo soukromé firmy.

Na základě výše uvedeného se domnívám, že právo zakládat odborové organizace v institucích a podnicích zřizovaných veřejným sektorem jde nejen proti smyslu základní úlohy státu, tedy sloužit těm, kteří ho krmí, ale zároveň je navýsost nemravné. Kdyby měli možnost živnostníci, soukromé firmy a jejich zaměstnanci nějak skutečně ovlivnit počet a úroveň veřejným sektorem vlastněných či zřizovaných podniků a institucí, zbyla bych jich stěží polovina a nikdo by to ani nezaznamenal. Vždyť počet úřadů, institucí a státních zaměstnanců máme jeden z nejvyšších na počet obyvatel na světě – vyjma komunistických režimů.

A odborářům v sektoru soukromém bych rád sdělil, že dokud bude existovat nezaměstnanost, která je zdravým prostředkem ke konkurenceschopnosti jak zaměstnavatelů, tak zaměstnanců, neměli by tolik tlačit na odborářské hudební nástroje v bláhovém domnění, že až přetrhnou struny, na které hrají, bude je pak krmit jejich odborářské vedení. Věřte mi, nebude.

http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/c/195422/Odborari-nekousejte-do-rukou-ktere-Vas-krmi.html