Stesky expředáka Ščuky
Cikánská otázka je problém sociální, nikoli rasový. Nikomu soudnému nevadí modelový Rom, který hraje na housle a dovede se veselit temperamentněji než uprděný Čech, ztěžklý pojídáním bůčku a četbou Blesku.
Vadí zloděj, který prodává svoji dvanáctiletou sestru k prostituci. Ale ti lidé, kteří takto žijí pod hranicí tolerance, mají v podstatě nulový podíl viny. Daleko větší podíl mají lidé jako kupříkladu Emil Ščuka, který v žádné sociální pasti není, je to vzdělaný komunikativní člověk a teď, v září 2011, nedělá nic, než naříká, že se jeho lidem opět ubližuje.
Jakmile nějaký problém trvá pět set let, nelze čekat, že bude vyřešen v časovém horizontu jedné generace. Bohužel ale nejsme svědky sebemenšího náznaku na změnu k lepšímu. Pana Ščuku si aspoň pamatuju jménem, ale od doby, kdy odešel z veřejného života, se nevyskytla žádná výraznější osobnost, která by dokázala působit na vlastní lidi i na takzvanou majoritní společnost. Pan Ščuka teď naříká. Je velmi pravděpodobné, že bude naříkat víc. Je zřejmé, že období, kdy se zavírání očí nazvalo „tolerancí“, zvolna končí. Bylo to období v podstatě pohodlné, protože špatnost se zametala pod koberec, tvářili jsme se, že je vše v pořádku a že stát vše napraví. Na tu změnu citlivě reaguje Emil Ščuka. Bohužel jenom zase nářkem.






