Diskuze o nutnosti tzv. eurovalu pro záchranu evropských zadlužených bank se začíná zostřovat.

Řada ekonomů poukazuje na fakt, že už při první krizi v roce 2009, si státy eurozóny vypůjčily na záchranu bank s toxickými úvěry nemalé peníze a nyní se chystají tento krok opakovat. Při tempu, s jakým se jednotlivé země zadlužují, si ratingové agentury nemusejí dělat starosti s dalším snižováním hodnocení. Pokud v minulosti jejich neprůhledné počínání a podivné hodnocení bylo možné napadnout a zpochybnit, dnes se jednotlivé vlády sami ženou do dluhové propasti bez špetky zdravého rozumu. Snížené ratingy jsou pak skutečně logickým důsledkem nelogického jednání zadlužujících se států.

A tak zatímco Spojené státy nechaly od počátku krize zbankrotovat již 371 bank, včetně páté největší na světě banky Lehman Brothers, Francie již podruhé za dva roky zachraňuje zbytečnou belgickou Dexii, která měla zbankrotovat už dávno. A s ní minimálně dalších třicet bank v celé eurozóně. Zdá se, že tahle nutnost západním politikům EU naprosto nedochází. Místo toho vytvářejí časovanou bombu, kterou dětinsky nazývají „eurovalem“, když její skutečný ekonomický účinek bude mít funkci dynamitu. S vysokou pravděpodobností rozmetá důvěru v Evropskou unii na mnoho let nenapravitelným způsobem.

Pro pochopení těch, kteří nevědí, jak některé banky pracují, malý školní příklad. (Pozn. Odborníky prosím, aby příklad brali jen jako zjednodušeně ilustrativní).

Když si banka nakoupí dluhopisy například Švýcarska se 4% roční sazbou a délkou pěti let, každý rok si vyinkasuje ony 4% a po pěti letech dostane zpět své peníze. Manažeři banky jsou chválení a z přírůstku 4% dostanou každoročně podíl v mimořádných odměnách. Jiná banka, např. Dexia, do které eurozóna při první krizi napumpovala 6,4 miliardy eur, si raději nakoupí řecké dluhopisy, které mají roční sazbu 15% a jsou také na pět let. Banka ovšem žádné skutečné peníze ročně nedostává, jen účetně vykáže přírůstek 15% ročně, (v podstatě jako pohledávku) a z vysokého, ale jen účetního zisku si manažeři vyplatí vysoké bonusy. To trvá čtyři roky, a když v pátém roce vlastníci zjistí, že banka žádné peníze z úroků za celou dobu nedostala, skutečné peníze zmizely v kapsách bankovních manažerů a Řecko dluhopisy ani nezaplatí, spustí vlastníci nářek a stát jde banku zachraňovat finanční sanací, na kterou si sám vypůjčí. Manažeři zůstanou ve svých funkcích a dál si vyplácejí vysoké odměny ze sanací, které jim stát poskytl, neboť i tyto vykáží v účetnictví jako přírůstky banky.

Tak tohle je dnešní ekonomika Evropské unie. Za tu lze poděkovat lidem jako je Sarkozy, Merkelová, Barroso, Berlusconi nebo poslední v řadě slovenský Fico a Radičová.

Spojenými státy začaly proudit pochody těch, kteří se cítí ve vlastní zemi trvale okrádáni a posíláni do pásma chudoby díky spekulacím tzv. finančních trhů a přesunu výroby do zemí, kde pracovní síla stojí měsíčně sto dolarů. Těchto lidí je přes 50 miliónů. Vytvoření tzv. eurovalu, jehož výbuch se blíží čím dál rychleji, doprovází podobné pochody už ve většině evropských měst. Na světě je totiž miliarda obyvatel, která bude ochotna za 100 až 500 dolarů pracovat v přesunutých továrnách celý měsíc, protože její životní náklady jsou 80 až 450 dolarů měsíčně. Evropan, (ale i Američan) jehož průměrné náklady jsou cca 500 až 1000 euro, bude bez práce a jeho stát, který přesunem výroby zcela ztratí dosavadní daňový výnos, si na jeho podporu v nezaměstnanosti bude muset vypůjčit. Nebo ji zruší. Co se s takovým Evropanem stane?

Na to ať odpovídá Sarkozy, Merkelová, Fico, Radičová, Barroso, Belusconi a manažeři desítek předlužených, zbytečných a nenapravitelných evropských bank. My ostatní si to umíme domyslet.

http://rudolfmladek.blog.idnes.cz/c/217840/Vybuch-eurovalu-je-jen-otazkou-casu.html