Nikdy jsem nezapíral, že mi Jiřina Šiklová, už od prvního setkání padla do oka…Bylo to někdy začátkem roku 1990, na jakémsi slavnostním sezení v Obecním domě. Zjevně jsem mezi tu promenující se elitu národa nepatřil, necítil jsem se tu dobře a tak jsem si šel raději sednout do ještě potemnělého sálu

Sedělo tu v poklidu už několik takových vyvrženců - tedy alespoň do chvíle, než se poblíž posadil Karel Schwarzenberg.

To už i tady vypukl frmol, začalo se to tu rojit fotografy a kameramany. Krom knížete, okamžitě obklopeného přeuctivým dvořanstvem - prosebníky, mě tehdy doslova praštila do očí postarší, drobounká, nesmírně aktivní ženština neustále důležitě pobíhající s nějakými lejstry. Díky té neutuchající hyperaktivitě bych si ji určitě všimnul i tak, ale ona byla stejně - díky extrémně uzonké minisukni tolik kontrastující s věkem - naprosto k nepřehlédnutí. Výraz ordinérní asi vůbec nejlépe vyjadřuje situaci.

Nemohl jsem si - inu, už tehdy stará konzerva - pomoc, ale tahle ženština mi, ze všeho nejvíc, připomínala, s prominutím, vysloužilou šlapku. Naprosto vážně jsem se zaobíral myšlenkou, zda bych snad neměl upozornit ochranku, zda by ji snad - v zájmu věci, zachování důstojnosti jednání, nebylo lépe vyvést ze sálu!

Tak tohle bylo mé první osobní setkání s Jiřinou Šiklovou - řekl bych dost nešťastný začátek, jakoby cosi signalizoval i pro budoucnost…

Následoval už jen celý seriál nejrůznějších konfliktů, počínající skutečností, že v žádném oficiálním životopisu Jiřiny Šiklové se neobjevil fakt o jejím aktivním působení v KSČ, jakoby se narodila rovnou disidentkou…

Působivé bylo i její vášnivé angažmá v tak zvané televizní krizi. Dodnes si s potěšením vzpomínám na videozáznam z jedné takové diskuse, kde ji po výkřiku - Držte hubu!, museli přátele raději zacpávat ústa, aby z ní nevypadlo ještě něco působivějšího, fatálnějšího...

Pochybuju, že by snad někdy podpis Jiřiny Šiklové scházel pod nějakou petici tak zvané kulturní fronty, že bychom po Listopadu, někdy - alespoň jedenkrát - stáli na jedné straně barikády. Výčet těch ideologických rozporů, přesahuje možnosti tohoto blogu.

Mám stovky nejhrůznějších vážných výhrad k Jiřině Šiklové, ale když teď tak čtu o té nové iniciativě Ano 2011, stejně je mi ji trochu líto. Na sklonku života skončit jako Babišův bílý kůň - to tedy nepřeju ani svému nejhoršímu nepříteli!

http://josefhavranek.blog.idnes.cz/c/228626/Zivot-tropi-hlouposti-Jirina-Siklova-u-Babise.html