Udělat cokoli, je lepší, než neudelat nic. Ten den a dny následující tehdy přinesly dvaadvacetiletý sled reakcí, přičemž, jak bývá mým dobrým zvykem, prostor na blogu pro pochvalné ódy přenechám jiným.

1) Politická moc komunistů byla bez mrknutí oka transformována za pomoci některých lidí z disentu v moc ekonomickou. Nejbohatšími lidmi u nás jsou dnes ti, kteří buď byli přímo účastni na předchozí komunistické moci, nebo stáli dříve proti ní a pak se s ní dohodli na rozdělení moci a vlivu pod pro mě lživým heslem „nejsme jako oni“.

2) Československá socialistická republika byla na mezinárodním poli paradoxně přes své zapojení do východního bloku suverénnějším státem, než je dnes. Současné připojení k bloku západnímu s sebou přineslo ztrátu suverenity a vzdání se možnosti rozhodovat o svých věcech na národní úrovni. Svobodné volby v dnešním podání mají paradoxně nižší váhu, neboť volení zástupci přijímají bez rozprav automaticky cca 80% nařízení nadstátního uskupení v podobě Evropské unie.

3) Dříve byli lidé perzekuováni, pronásledováni a trestáni za projev své vůle a svého myšlení. Byly zakazovány knihy a ukládány do trezorů. Dnes? Také dnes jsou lidé perzekuováni, pronásledováni a trestáni za projev své vůle a svého myšlení. Také dnes jsou zakazovány knihy či jejich části, jsou přepisovány učebnice pod deštníkem politické korektnosti, která jen na oko nahradila dřívější „kdo nejde s námi, jde proti nám.“ Projev svobodné vůle, názoru a myšlenek, je označován za rasismus, xenofobii, nesnášenlivost či hanobení rasy a lidé jsou perzekuováni a zavíráni přesto, že se svým projevem nedopustili žádného násilí vůči někomu jinému.

4) Dříve existovala kasta nedotknutelných a pravidla hry byla rozdělena na pravidla pro „nás“ (nahoře) a pro „ně“ (dole). Máme dvaadvacet let pryč a kasta nedotknutelných je tu znovu. Za tisíce korun končíte ve vězení, ale za rozkradené miliardy můžete být v ledovém klidu, protože nešlo o úmysl v rovině trestního práva, ale o „politické rozhodnutí“, administrativní „pochybení“, nebo „chybu“ v zákoně.

5) Východní blok uvnitř nepřipouštěl možnost změny. Byl stanoven směr, byly stanoveny cíle, bylo stanoveno jak jich dosáhnout. Společenská a systémová alternativa nebyla diskutována a připuštěna. Západní blok, jehož jsme se stali členy, v podobě Evropské unie je na tom naprosto stejně. Právě nepřipuštění diskuse na téma možných změn stálo za rozpadem předchozího systému a stejně je tomu v případě EU a jejích současných problémů.

6) Stejně, jako jsme předali naši suverenitu, předali jsme i zahraniční trhy. Pod taktovkou zdánlivé pravdy a pokrytecké lásky jsme se vzdali zbrojního průmyslu, armády, těžkého průmyslu či výrobních podniků, a stali jsme se montovnou těch, kteří pro nás byli údajným vzorem svobody a volného trhu.

7) Znovu si něco jiného myslíme a něco jiného říkáme. Každodenně se můžeme přesvědčovat o tom, že se lidé znovu bojí psát a říkat své názory pod svým pravým jménem. Do státních médií, kterým dnes říkáme zcela chybně veřejnoprávní, nám znovu mohou jen někteří. Místo poskytnutí nezkreslených informací k vyhodnocení samotnými občany jsou nám informace předkládány v korektním hávu novodobých jedině správných cílů a cest.

Ano, v určité fázi jsme dosáhli relativně nejsvobodnějšího prostředí, kterého jsme jako jedinci prozatím dosáhnout mohli. Jsem však přesvědčen, v kontextu vývoje v Evropě, že jsme zase na totalitní cestě a současní politici, kteří za to mohou, nemají na to, aby tento trend zastavili. Přestože jsem hluboce přesvědčen, že jsme 17. listopadu propásli příležitosti, které nám ten den dal, nové jsou na stole. Jsme poučeni dvaadvacetiletým vývojem a máme každý den příležitost se osobně zasazovat o žádoucí změny - a právě  z toho důvodu měl ten den smysl. Ten den považuji stále jen za začátek ještě dlouhé cesty, která nás čeká. Překvapujeme mě v tomto kontextu jediné. Postupná ztráta paměti a instinktů. Ani dvaadvacet let nestačilo na to, aby řada lidí přestala znovu a znovu šlapat na rozpálená kamna.

17. listopad 1989 nám umožnil začít bojovat o osobní svobodu každého z nás, ke které jsme se však zdaleka nedostali. Když nebudeme ostražití a necháme se oblbnout účelovým relativismem a podělanou politickou korektností, když v obavách nebudeme říkat to, co si opravdu myslíme, a když současní politici nebudou mít strach z národa, který jim dal mandát, nejenže větší svobodu nezískáme, ale přijdeme i o tu míru relativní svobody, kterou máme.

Tak hodně štěstí...

http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/c/231098/17-listopad-1989-Tehdy-to-jenom-zacalo-Konec-zdaleka-neni.html