Václava Havla velká část národa nekriticky zbožňuje a je alergická na jakoukoli objektivně zmínku o jeho životě a díle. Bohudík, ten růst kultu Havlovy osobnosti se teď poněkud zpomalil, možná i zastavil.

Další, menší, část národa, Havla patologicky nenávidí a pomlouvá. A poslední, asi ta nejmenší část národa se Václava Havla snaží kriticky zhodnotit, neutajovat jeho chyby a nezveličovat jeho zásluhy. Tak trochu mi to připomíná jeden anglický vtip: „Five percent of men like women with thick legs, ten percent of men like women with thin legs and eighty-five percent of men like women with something in between“.

Jméno Václava Havla bylo naší veřejnosti známé již od šedesátých let. Tedy alespoň té kulturnější části národa. Nebylo za socializmu vše tak negativní, jak se nám různí rychlokvašení agitátoři snaží nakukat. Například skvěle fungoval tzv. KMD (Klub mladých diváků) který nám středoškolákům obstarával velmi kvalitní a hlavně levné lístky do předních pražských divadel. Takže třeba v divadle Na Zábradlí jsme viděli kromě Krále Ubu, se skvělým Janem Libíčkem v hlavní roli také Havlovu Zahradní slavnost.

O Václavu Klausovi se to říci nedá. Když mě počátkem prosince 1989 jedna zahraniční televizní stanice, pro kterou jsem tehdy tlumočil, poslala na Prosek pro „toho ukecaného z OF, co možná bude ministrem“, jméno Klaus mi neříkalo zhola nic. Ovšem již za pár měsíců to bylo zcela naopak. Klaus se stával známějším Havla. Lépe řečeno, nikoli Klaus jako osoba, ale jeho koncepce a jeho činy. Havel zůstával ikonou na Hradě, ale Klaus z pozice ministra financí tahal za nitky a definitivně stanovil směřování tohoto státu. Žádný socialismus s lidskou tváří, ale prostě a jednoduše kapitalismus bez přívlastků, což mu dodnes levičáci všech stran nemohou zapomenout.

A Jan Fischer? Co říci o něm? Nejlépe se na něj asi hodí onen socialistický bonmot: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Kdo nic nezkazí, ten bývá pochválen. Kdo bývá pochválen, ten bývá i povýšen. A ten, kdo je povýšen, nemusí nic dělat“. Je to samozřejmě nadsázka, ale v mnoha směrech platná dodnes. Ne, že bych si myslel, že Jan Fischer je líný člověk. To zcela určitě ne, ale také není náhodou, že se o dvě přední příčky v oblíbenosti národa dělí s Janem Švejnarem.

Podobně jako Jan Švejnar, ani Jan Fischer nemá žádný vyhraněný názor prakticky na nic. Vždy svoje stanovisko přizpůsobuje danému publiku a říká to, co dané publikum chce slyšet. U Jana Fischera s tím žádné zkušenosti nemám, ale pamatuji se na styl veřejných vystoupení Jana Švejnara. Teď si vymýšlím, ale bylo by to asi takto. Jan Švejnar diskutuje se zástupci gay a lesbických iniciativ a otázkou je adopce dětí takovýmito páry. Jan Švejnar by řekl asi toto: „Samozřejmě, já jsem pro takovou adopci“, ale pak by tišším hlasem dodal „ale celou věc ještě musíme důkladně zvážit“.

A takto to je u obou předních kandidátů a přesně proto mají svoji velkou oblibu. Václav Havel si něco myslel a do toho neustoupil. Václav Klaus si něco myslí a od toho neustoupí. A Jan Fischer a Jan Švejnar? Ti si myslí přesně to, co chce dané publikum slyšet a nikdy neřeknou nic vědomě kontroverzního. Pouze Jan Švejnar má u mě vroubek, který si Jan Fischer dosud nedokázal vyrobit.

Švejnar nás před pěti lety lakoval tvrzením, že v roce 1970 „emigroval“ na tzv „Dubčekovy doložku. Jednak, ten typ doložek (razítko do pasu) existoval dávno před Dubečkem a hlavně, tyto doložky byly na podzim 1969 obecně zrušeny a kdo po půlnoci daného dne přijel na hranici byl vrácen. Švejnar tím asi chtěl maskovat fakt, že z republiky odjel zcela normálně na diplomatický pas svého otce, kádrového důstojníka čsl. rozvědky. Takže, kdyby druhé kolo prezidentské volby bylo J.F. proti J.Š. tak Jan Fischer dostane můj hlas, i když moc mě to tedy těšit nebude.

http://jirihermanek.blog.idnes.cz/c/245992/Havel-Klaus-a-Fischer.html