Sobotní Mladá fronta DNES svým čtenářům nabídla na ústřední dvojstránce – bůhví proč a k tomu ještě v takovém rozsahu – rozhovor se Zdeňkem Bakalou (můžu se třeba domýšlet, že šlo o takzvaný bártr v souvislosti s večerní volbou nové miss, což je jak známo podnik jeho manželky Michaely).

Zástupce šéfredaktora dotyčného listu Jiří Kubík ze svých otázek a odpovědí zpovídaného boháče zkompiloval obraz nekonečně úspěšného chlapíka, jenž se ke svým miliardám propracoval neutuchající, celý svět objímací podnikatelskou invencí, který úspěšně odrazil jak všechny lobbisty, tak naivní pokusy o korupční ataky, který se nezná s kolegy-milionáři a samozřejmě se nikdy osobně nesetkal s žádným z koaličních politiků…   Pardon, s výjimkou blízkého přítele Schwarzenberga, se kterým si tak dvakrát do roka poklábosí o všem možném, jen politice se přitom vyhýbají jako čert kříži. Zdeněk Bakala sám sebe  prezentuje jako rozhodného zastánce pravicových idejí a předvolebního donátora ODS, TOP 09 a VV, bytostně nesnáší Jiřího Paroubka – a samozřejmě Václava Klause, jehož považuje za skutečnou příčinu všeho zla, které dnes českou společnost dusí.

Ve stručném portrétu, který rozhovor doprovází, se mimo jiné dočteme, že se Zdeněk Bakala nezúčastnil žádné privatizace státního podniku. Každý z nás si však může přečíst, co napsal Bohumil Pečinka v knize rozhovorů s Petrem Havlíkem Politika z obou stran v části, věnované privatizaci: „Pro mě bylo šokující například několik přímých privatizací formou hlasování ministrů ve vládě. Příklad za všechny: Becherovka. Pro ni hlasovala předem dojednaná koalice, skládající se ze čtyř ministrů ODA, čtyř KDU-ČSL a z ODS se utrhl ministr vnitra Jan Ruml. Tradiční firmu přiklepli spřátelené skupině kolem Karla Schwarzenberga a Zdeňka Bakaly. Přitom jejich konsorcium nabídlo až třetí nejvyšší cenu. Byl to otřesný zážitek, jak se to všechno brutálně dojednalo dopředu a na vládních chodbách se ještě domlouvaly poslední podrobnosti. Velkým argumentem jejich lobbistů bylo, že Becherovka je rodinné stříbro, které by se mělo zprivatizovat do českých rukou. Za pár let ji stejně prodali do zahraničí. Zajímavější bylo, že o půl roku později většina z těch ‚devíti statečných‘ ministrů pobouřeně kritizovala ‚klausovské‘ privatizace devadesátých let a tvářila se, že jich se to naprosto netýkalo.“

Lidové noviny 25. listopadu 2011 přinesly trochu jiný obraz Zdeňka Bakaly, než s jakým přišel Jiří Kubík. Psalo se zde o něm jako o tichém a nenápadném muži, který si však dokázal otočit kolem prstu vlivné politiky (díky tomu prý dostal přezdívku Loutkář). Své milióny Zdeněk Bakala podle LN přetavil v miliardy díky mimořádně výhodné koupi firmy Karbon Invest, která se nechvalně proslavila „privatizací“ ostravských dolů. Součástí této transakce byly, jak se jednu dobu obsáhleji ventilovalo v médiích, tisíce hornických bytů výhledově slíbených k prodeji jejich obyvatelům, přičemž tato předběžná dohoda nebyla naplněna. Zdeněk Bakala se mimo jiné v této souvislosti dostal do soudního sporu s Lubomírem Zaorálkem, který jeho postoj v této věci ‚ohodnotil‘ výrazem gauner – a nemusel se omluvit. Poněkud pikantní na celé záležitosti je však to, že ona prvotní transakce proběhla za vlády sociální demokracie.

Každý samozřejmě může sám sebe prezentovat, jak mu libo. Seriózní tisk by však podle mě neměl pouze reprodukovat obraz, jaký ta která celebrita vidí – či chce –  vidět v zrcadle. A to je vlastně to, co mě na zmíněném rozhovoru vadí nejvíc.

http://virtually.cz/journal/?q=node/5421