Doufám jen, že s četností mediálních vystoupení nezačne být Kateřina Kočí vnímaná jako typická představitelka žen v české politice a nesníží tím v budoucnosti ještě více možností žen.

Nejen Kateřina Kočí, ale /až na malé výjimky/ téměř všichni ti véčkaři jsou hrozivým důsledkem společenské krize, kdy lidé raději volili vyretušované fotografie kalendáře a mediální politikobijce, což se dnes ukazuje v plné síle. Nehodlám se zabývat kdo, s kým a proti komu v kauze Drobil. Vím jen jedno, že Petr Nečas není ani policajt, ani státní zástupce, ani soudce a je naprosto správné, že to z jeho úst naprosto jasně zaznělo. Nepřekvapuje mě, že tomu nerozumí polovina občanů a téměř všichni novináři. V zemi, kde se právní a ekonomická vzdělanost občanů počítá v desetinách procent, tomu ani jinak být nemůže. I proto může Radek John vést ministerstvo vnitra zcela v duchu svých bombastických reportáží. 

Nerada bych panu Michálkovi křivdila, ale pokud pan Palczynski napsal, že „ tady něco smrdí“, potom musím potvrdit, že ani já nevidím věc tak jasně, jako někteří diskutující, kteří přesně vědí, kdo je zločinec.  Slečna Marplová řešila své případy na základě svých zkušeností s lidským konáním v určitých situacích. Musím přiznat, že hned v počátcích kauzy Drobil se mi vybavili dva ředitelé České televize. Jakub Puchalský a Dušan Chmelíček. Oba se dušovali, že nikdy nezažili politický nátlak, který jim byl médií vnucován po odvolání některých moderátorů, nebo rušení některých pořadů. Toto stanovisko opakovali jako mantru do té doby, dokud si byli naprosto jistí svým postavením. A opakovali by to, to zdůrazňuji,  i kdyby na nich politici rajtovali jako na závodních kobylách. V momentě, kdy se pod nimi začalo houpat ředitelské křeslo, za nátlak politiků vydávali i svou zácpu. A to vůbec nehovořím o praktikách pana Chmelíčka, které bez rozpaků uplatňoval od chvíle, kdy jsem koncem července 2000 podala neúspěšný návrh na jeho odvolání z funkce.
 
V případu, který se v těchto dnech odehrává na stránkách novin, je mnoho otázek. Otázek, na které se možná nikdy nedozvíme odpověď. Můžeme si jen na základě vlastního pozorování světa kolem sebe udělat názor. Ten se nám může, ale i nemusí, tak jako slečně Marplové časem potvrdit. Rozhodně však společenskou situaci nezlepší chaos, který narůstá každým dnem a který novináři přiživují hysterickým povykem bez toho, aby si sami nepřihřívali polívčíčku své oblíbené politické kuchyně.    

Nevěřím na žádná spiknutí. V Česku se vykecá vše ještě dříve, než vůbec stanovíte strategií čehokoliv. Věřím však na hloupost, nekompetentnost a prosazování vlastních zájmů, které můžeme sice zhruba definovat u jednotlivých zájmových skupin, ale už velmi těžce je s jistotu stanovíme u jednotlivců, a to třeba i  těch samých skupin, neboť mohou být velmi rozdílné. Že situace se bude spíše zhoršovat, tomu napovídá i průběh poslední kauzy.

PS. Chtěla jsem vás původně seznámit s tím, jak jsem před deseti léty do ČT nevědomky dostala Honzíka Krausů, ale to, když dovolíte, učiním zítra

http://virtually.cz/journal/?q=node/2335