Potřeboval jsem něco v pondělí vyřídit v naší matičce tisícivěžaté a protože na cestách se bruslilo, zvolil jsem moudře vlak, který tolik neklouže a umožňuje mi věnovat se za jízdy knize či nějaké šikovné spolucestující.

Vyřídil jsem své záležitosti, poškádlil pár úředníků a protože do odjezdu zpátečního spoje zbývala nějaká ta hodinka, hledal jsem útěchu v útulném kvelbu, bych něco pojedl a popil.
Seděl tam s hlavou v dlaních u kozícího půllitru, placku s pankáčem na klopě a zdálo se, že buď neudělal zkoušku z diferenciálního počtu nebo jej opustila nejméně Lolobridžida. Jinde nebylo místo a tak jsem si s dovolením přisedl. Pohlédl na mne očima psa vykopnutého z domu a daného všanc rasovi.
Chvilku jsem jej pozoroval a když jsem viděl, že to zřejmě nebude nijak agresivní týpek, dovolil jsem si dotaz. "Mohu vám nějak pomoci mladíče?"
Zakroutil hlavou a pronesl jen temné: "Zeman."
"Nu, snad nebude tak zle," kontroval jsem.
"A koho jste volil vy?" zvýšil hlas a už jsem si jeho mírumilovností nebyl zdaleka tak jist.
"Karla," odpověděl jsem po pravdě.
"Tak to musíte být taky pěkně nešťastný, ne?" zadíval se mi do očí.
"Žádnou radost z toho nemám, ale na můj život tato volba žádný velký vliv mít nebude. A myslím, že ani na váš."
"To jste celí vy staří. Je vám všechno jedno, ale jak budeme žít my? Co naše budoucnost?" rozhořčil se.
"Vaše budoucnost je jenom příštích pět let? A kvůli celkem bezvýznamné funkci prezidenta? A navíc můžete odejít kamkoliv do světa nebo všechno změnit v dalších volbách, máte na to ještě přes půl století. My nemohli nikam a budoucnost vypadala jako černá díra socialismu a přesto jsme nebrečeli a žili. Utíkali jsme do přírody, milovali krásné holky a doufali. Ale nikdy jsme se takhle nepoddávali, nezoufali," rozhořčil jsem se teď na oplátku já, až jsem se pobryndal pivem.
Sklopil oči a díval se na ušmudlaný ubrus.
"Přineste mi dvě slivovice," objednal jsem u číšníka.
"To pije Zeman," zašeptal ještě chabě.
"To piju já. A pil jsem to už v době, kdy nějaký Zeman ještě ucucával tátovi z flašky pivo."
Konečně se usmál a ťukl si se mnou.
Ještě chvilku jsem si povídali a do tváře se mu začala vracet barva. V podstatě šťastný člověk. Ve škole mu to jde, má holku, akorát z té politiky je trochu zblblý.
"Tak já už musím, jede mi vlak," rozloučil jsem se.
Jen teď nevím, zda se mi to při mé stařecké ješitnosti zdálo nebo to byla skutečnost, ale za sebou jsem zaslechl tiché a nesmělé: "Dík pane." Nejspíš za tu slivovici.

http://wolprecht.blog.idnes.cz/c/319178/Nebrec-synku.html