Být dnes politicky korektním (politically correct), se neobejde bez verbálních projevů pozitivní diskriminace, které jsou mnohdy přehlíženy i poškozeným pro jejich ustálené a dlouhodobé užívání politickými reprezentanty, novináři i například profesory na školách.

Projevy a činy pozitivní diskriminace jsou následně doprovázeny kladnými-stvrzujícími akcemi (affirmative action), jejichž cílem je nejen systémově, ale především v drobných konkrétních případech zpětně podporovat a legalizovat (činit společensky přijatelným) politicky korektní jednání. Politicky korektním jednáním je pak očekáván průlom či průnik do standardizovaného politického myšlení, do konzervativního jazykového výraziva, do dlouhodobě formovaných a ustálených společenský úzů, norem a mnohdy i do uceleného hodnotového rámce společenstva – národa. Vždy se ale jedná o zásah umělý, vyprovokovaný politickou zakázkou, společenstvem pak – jeho majoritou – nechtěný a málokdy přijímaný a těžko označitelný za definitivně přijatý.

Politická korektnost je v podstatě propagandistickou deformací, která jde v mnoha oblastech ruku v ruce nejen s drobnými afirmativními kroky, ale především s tvrdou pozitivní diskriminací; lze ji považovat za plnohodnotnou pseudohumanistickou infekci, která má dle některých badatelů a komentátorů základy mezi americkými pionýry-puritány, ale většina se shodne na tom, že její prvopočátky lze vystopovat u marxistických ideologů v sovětském Rusku, kteří se pokoušeli „přejmenováváním“ ustálených výrazů změnit náhled společnosti na různé vrstvy obyvatelstva, a odbourat tak tradiční pohledy. Ve velkém a naplno se politická korektnost rozjela a nakazila Spojené státy v druhé polovině 20. století, převážně v návaznosti na rasové nepokoje podněcované nepřizpůsobivou černošskou minoritou (později souhrnem imigranty).

Od té doby zahrnuje nejen jazykovou reglementaci, jako například vyhýbání se „rasistickým či sexistickým“ výrazům, ale nese s sebou i postoj - jde o podporu multikulturalismu, o zavedení kvót do přirozeného výběrového cyklu, přičemž účinnou zbraní má být vytvoření „jediného přípustného a správného“ stanoviska.

Z učebnic tak mizí například bezmocní staří lidé a jejich místa zaujímají zdatní senioři holdující kondičnímu běhu či šplhající po okapech. Mizí i příběhy z hor, neboť by to mohlo diskriminovat děti, které na horách v životě nebyly.

Politická korektnost by se dala nejjednodušeji popsat jako myšlenková tyranie vůči normální většině, fungující tak, že předstírá ohleduplnost a soucitnou laskavost vůči všem možným nenormálním menšinám, které vnímá jako tak či onak znevýhodněné, a musí je proto zvýhodnit,“ píše například známý publicista Benjamin Kuras. „Těch si dokáže navymýšlet tolik, až z nich udělá privilegovanou většinu a z normální většiny znevýhodněnou menšinu".

Zpočátku se zdálo, že enormní tlak na falešné zrovnoprávnění nezrovnoprávnitelného bude slavit v USA úspěch – za „vinu“ to lze dávat masivní vládní finanční podpoře tisícům afirmativních akcí, nekritickému pohledu amerických médií na etnoemancipaci a explozivnímu bujení levicového intelektuálního marasmu. Politická korektnost se ale později (80-90 léta) stává další americkou prohrou, zrůdným fenoménem „nikoho se nedotknout ani slovem a neublížit jeho citům“, a pozitivní diskriminace neodiskutovatelným důkazem nefunkčnosti uměle vytvářených ideálů rovnosti.

Politická korektnost dnešních našich dnů, již nerozlučně spjatá s pozitivní diskriminací zachvátila prostřednictvím mnoha nelogických nařízení Evropské unie celou kontinentální Evropu a došla svého vrcholu například úředně zaprotokolovaným popíráním spojení mezi islámskými teroristy, islámem a islamismem. Jsme svědky extrémního prosazovaní těchto levicových fenoménů omezujících osobní svobody napříč celou společností a deformujících skutečnost. Tato infekce postihuje každého v jeho každodenním životě. Současní propagátoři pozitivní diskriminace, mluvčí politické korektnosti, různí bojovníci za jakási nadstandardní práva menšin všeho druhu, feministky, sexuální devianté, ti všichni usilují o censuru, omezení svobody projevu a myšlení, o úplné vytlačení „nekorektních“ pojmů ze slovníků a mluvy, o odstranění tradičních označení, o cílené popírání přirozených typických rozdílů mezi rasami a etniky, mezi mužem a ženou, zdravým a postiženým, mladým a starým… atd., což nastoluje atmosféru strachu se těmito typovými charakteristikami vůbec zabývat.

Postoje některých nátlakových skupin prosazujících politicky korektní myšlenky a postupy pozitivní diskriminace v sektorech jejich zájmu, lze označit za agresivní, demagogické a mnohdy hraničící s militantismem – například hnutí zvýhodňující homosexuální menšinu oproti většině heterosexuální, feministická (gender) hnutí a propagátoři multikulturalismu a nebezpečného míšení ras, zastánci neuvěřitelných práv zvířat… atd. Pozitivní diskriminace a politická korektnost doprovází jako přívěšek i další ultralevicové „ideály“ a stala se zbraní militantních ekologistů, aktivistů NGO-ismu, humanrightismu a trvale udržitelného rozvoje.

Nikoli volná, nespoutaná debata, v jejímž středu stojí argument a jeho obhájení - pole ovládlo mobilizování, cenzura, omezování a moc určitých sociálních a etnických skupin. Že je konkurence v tomto boji za „práva malých a slabých“ veliká potvrzuje i fakt, že v USA všechny skupiny, které se považují za utlačované menšiny, tvoří dohromady 374 procent americké populace!

Některé výměny názorů v USA působí z našeho evropského hlediska opravdu tristně. Dělají-li se z postižených lidí „osoby se změněnou schopností“ a z lidí s vadou řeči „osoby s výslovnostní výzvou“, lze to označit za typicky americké, směšné. Jestliže se zvířecí produkty jako vejce, mléko a med nazývají „odcizenými produkty“, aby se poukázalo na omezování práv zvířat, jsme již za hranicí směšnosti a dostáváme se k diagnóze jistého mentálního postižení.