Ze všech stran můžeme poslední dobou slyšet „musíme někam patřit“. Museli snad někam patřit Alois Rašín, Prokop Diviš, Antonín Dvořák, Josef Gočár, Jaroslav Heyrovský, Tomáš Baťa, František Křižík, Emil Škoda, Jan Palach, Josef Čapek, Bedřich Smetana, nebo tisíce jiných v naší historii i současnosti, na které jsem si zrovna teď v rychlosti nevzpomněl?

Česká republika a její národy byly v historii mnohokrát poníženy a zneužívány. Bohužel se tak stalo mnohdy s přispěním vlastních lidí, kteří je vedli. V souvislosti s rádoby pomocí eurozóně se vyrojila alarmistická slova politiků, že se MUSÍME rozhodnout, zda budeme patřit do Evropy, nebo se přikloníme k Rusku. Ne, nemusíme. V Evropě jsme vždy byli, v Evropě jsme a dozajista v ní také zůstaneme.

„Muset někam patřit“ je dle mého soudu výsadou slabých. „Muset“ se rozhodnout, zda „chceme“ patřit sem nebo tam? Vždyť už ta věta je prosti smyslu svobody rozhodování. Má-li jít o rozhodnutí, zda někdo opravdu CHCE někam patřit, pak toto rozhodnutí nesmí být nikdy ničím podmiňováno, natož vydíráním za použití relativizace pojmů. To pak není svoboda, ale volba menšího zla, přičemž tuto volbu praktikují lidé především z neznalosti věci, ze strachu z neznámého, nedostatku vlastní hrdosti a sebeúcty, případně v kombinaci uvedeného. Horší navíc je, když stavů těchto ostatních využívají ti, kteří od lidí v dobré víře obdrželi mandát, aby je zastupovali.

O budoucím postavení České republiky v Evropě nerozhodne nic jiného, než kvalita práce každého z nás, kvalita odvedených služeb, efektivita správy státu, sebeúcta a hrdost. Tomáš Baťa svého času řekl: „Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“

Domnívám se, že výše uvedená slova, jejichž význam nepodléhá času, by se měla stát, když ne přímo součástí preambule Ústavy, alespoň součástí slibu každého poslance a senátora. Klidně bych je i nahradil za slova „Pravda vítězí“ na prezidentské standardě nebo je zarámoval do každé školní třídy. Ne, otázkou dneška není rozhodnutí, zda s EU nebo s Ruskem. To je otázka sprostě účelová a jejím cílem není nic jiného, než vystrašit lidi. Nad tím vším totiž stojí otázka úplně jiná. Otázka, zda opravdu chceme nebo dokonce musíme stále někomu jinému dělat křoví.

http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/c/236219/Otazka-nestoji-tak-zda-EU-nebo-Rusko-Jde-o-nasi-hrdost-a-sebeuctu.html