Samozřejmě nepatří ani Grebeníčkovi. Ale především je třeba zdůraznit nyní účelově opomíjenou skutečnost, že Palach byl vlastenec. Svobodomyslný vlastenec a idealista, jenž vlasti obětoval to nejcennější, co měl.

Už to sice není aktuální téma a mnohá slova zazněla, přesto se chci s odstupem ještě k tomuto tématu vyjádřit. Proč? Palach byl jen o pár let starší než já a tu dobu jsem jako postpuberťák intenzivně prožíval. A dalo by se říci, že jsem měl i obdobné pocity. Každopádně jsem Palachovu motivu rozuměl.

Když přišla sovětská okupace, měl jsem šestnáct a půl roku. Nad postelí jsem tehdy měl kromě fotbalisty George Besta a kulturisty Larry Scotta vyvěšeného také Alexandra Dubčeka. Do té doby jsem patřil k mládeži zcela politicky apatické. Ten bytostný odpor prolomilo až Pražské jaro.

Palach si nezaslouží, aby jeho odkazu teď zneužívali lidé, kteří jsou jeho pravým opakem. On byl člověk s lidskou tváří, nereprezentoval žádný cynismus Mašínů. Jeho čin není možno dezinterpretovat ideologicky, byl to spontánní protest nejen proti okupaci, ale zejména proti rezignaci Čechů a Slováků na naděje, které vzbudilo Pražské jaro. Šlo o naději na obnovení suverenity a nezávislé politiky.

Jak to vím? Tyhle pocity jsem v té době sdílel. Člověk by i okupaci snášel jinak, kdyby viděl, že aspoň ta pasivní rezistence, kterou se Češi a Slováci obrnili po srpnu 1968, neuvadá. Ona odevzdanost a stále silnější faleš, kdy salámovou metodou se obrodný proces za asistence některých jeho představitelů (Svobody, Dubčeka, Černíka) začínal měnit ve svůj pravý opak, byla pro mladou duši opravdu trýznivá. Vrchu nabývala protireformní a hlavně kolaborantská klika kolem Husáka, Biĺaka a Koldera.

Snesitelnější by bylo, kdyby reformní představitelé byli zavřeni nebo nekompromisně odstaveni ze všech funkcí. Okupanti si ale nechtěli vyrobit mučedníky. Husák se ještě dlouhé měsíce tvářil, že chce, ovšem bez „kontrarevolučních excesů“, pokračovat v obrodném procesu. K tomu se přihlašoval i technokrat Štrougal. Skuteční reformisté přicházeli o stále větší díl aureoly, jak si zadávali a profanovali se svou účastí na „normalizačním“ charakteru režimu, jemuž nepodlehl akorát čestný komunista Kriegl. Bylo to velké zklamání.

Největší roli však hrálo národní ponížení. Všichni si ještě pamatovali, jak se Dubček vzepřel Brežněvovi. Bylo to první poválečné vedení státu, které se pokoušelo emancipovat od sovětského područí. Když Dubček i po nepokrytých výhrůžkách odmítl jet do Moskvy „na koberec“ a Brežněv musel jezdit do Čiernej nad Tisou, bylo to neslýchané zjevení. Konečně jsme začali věřit, že začínáme mít vládu věcí ve vlastních rukou.

Tohle v lidech nezemřelo okupací. Umírat to začalo podepsáním Moskevských protokolů. Věřím, že je Dubček a spol. nepodepsali z osobních pohnutek. Věřím, že měli strach především o osudy spoluobčanů v okupované zemi. Ale ukázalo se, že tím začalo ono plíživé porcování národní suverenity. A jsem přesvědčen, že toto pokrytectví a později letargie Palachovi vadily nejvíc.

Obdobné pocity zažívám po podpisu Lisabonské smlouvy. Ani Klaus ji nepodepsal s radostí. Ale ani on nenašel dost odvahy zastavit ten salámovací kráječ naší suverenity. Vždycky se najdou závažné důvody pro kapitulantství před údajně fatálními následky. Ale Palach ukázal, že chlap musí někdy říci »dost!«.

Proto mi tak vadí, že si Palacha přisvojují nejen konjunkturální komunistobijci, ale také dnešní kolaborující kosmopolité. Novodobý internacionalismus by bylo to poslední, zač by Palach chtěl položit život. Škoda, že nežije Karel Kryl, mohl by na to téma složit novou píseň (ta původní je zde).

Palach chtěl vyburcovat lidi z letargie, národní skepse a vnitřní emigrace. Zase se začaly vracet i nenáviděné symboly. Když se vyvěšovaly české vlajky, úřady vyvěšovaly vždy i sovětské. Podvolili se tomu i někteří občané. Když se hrála na nějakém oficiálním shromáždění československá hymna, hrála se i sovětská. Nenáviděli jsme to. Ale ani v té nejhorší době okupace nad Hradem nikdy nevlála sovětská vlajka.

Kam jsme to došli po třiadvaceti letech svobody? Nově zvolený prezident chce vyvěšovat vlajku symbolizující cizí nadvládu. A to dokonce i v situaci, kdy ani není oficiálním symbolem EU. Jde o akt neslýchané servility, jíž se nedopustil ani Husák. Salámovací stroj jede stále rychleji.

Lidé zapomínají. Věra Čáslavská „zapomněla“, že jednu ze svých zlatých medailí darovala Dubčekovi. Marta Kubišová musela „zapomenout“, že zpívala: „...když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí. Ať mír dál zůstává s touto krajinou...“ Nezpívala přece o Evropské unii ani o evropském lidu ani o bruselských direktivách ani o deficitu demokracie.

Česká kostka cukru už se rozpouští v evropském eintopfu. Mám obavu, že není daleko doba, kdy si naši politici vykoledují nového „Palacha“. Pokrytectví a kolaborace není ve společnosti méně než v roce 1969.

 http://streit.blog.idnes.cz/c/321205/Palach-opravdu-nepatri-tem-kdoz-se-jim-dnes-zaklinaji.html