Jeden z mladých redaktorů Brněnského deníku neboli Rovnosti se taky vyjádřil k mediální bublině. Někdy mně ti mladí hoši a dívky od novin všech možných druhů štvou, protože píší na úrovni svého poznání daného věkem. Aleněkdy zase trefí hřebíček na hlavičku.  Tento zdá se trefil. Pavle jen tak dál.

Koncem dubna vévodila zpravodajství několikadenní mlata estonské policie a demonstrantů z řad ruské menšiny, kterou urazila demontáž sovětského bronzového vojína v Tallinu.  Tamní Rusové často Rudou armádu uctívají jako osvoboditelku, mnozí Estonci, Lotyši a Litevci za osvoboditele naopak považují SS a wehrmacht. Možná, že tou dobou v hlavě královopolského modrokrevného místostarosty René Pelána zableskla myšlenka, jak v době okurkové sezony zaplnit média svým jménem, aby příště preferenčních hlasů přibylo. Stačí bojovat proti srpu a kladivu na pomníku padlým Rusům.

Anebo že by Pelána skutečně tak rmoutil osud lidí v totalitárních režimech? Pak by mohl upřít pohled do současnosti a odeslat třeba něco ze svých financí těm opozičníkům, kteří se snaží zlepšit současné poměry v Severní Koreji, Číně nebo na Kubě. To je aktivita tady a teď, pro konkrétní, žijící lidi. Nekonečné bourání a stavění pomníků a přepisování názvů ulic je naopak uhozeným, očistným a opožděným rituálem, zkombinovaným ještě se snahou nabrat lacino body.

Jistě, že ze srpu a kladiva od třicátých do padesátých let kapala krev. Ale co se týče pomníků, toho, co symbolizují a co by mělo zůstat, Pelán se snadno dopátrá jednoho zásadního rozdílu: Po „ruském“ osvobození masa lidí zmizela, zůstal blátivý marasmus a špína, ulpělá na společnosti. Po „německém“ osvobození naopak zůstalo „čisto“. Tedy skoro žádný Žid a Cikán. A to měl být teprve začátek.