Devítka prezidentských kandidátů zítra započne ostrý boj o Hrad. Kejkle, estrády a pouti jsou u konce a nyní přichází čas zhodnocení ze strany voličů.

Abych řekl pravdu, boj o prezidentskou sesli mě nijak zvlášť nevzrušuje. Snad proto, že jsem na devadesát procent rozhodnout jít nevolit, a to vůbec poprvé ve svém životě. Z nabídky jsem rozčarovaný a domnívám se, že ani jeden z kandidátů se na post prezidenta nehodí. Vezměme to popořadě.

Číslo 1, Zuzana Roithová. Co k této dámě napsat? Nevýrazná politička, která nedokáže prezentovat nějaké jasné názory. Snaží se vyjít s každým, ale dost často v názorech kličkuje a mlží. Několik let je europoslankyní a je odtržená od zdejší reality. Nemyslím si, že by dokázala hájit české zájmy proti snahám Bruselu. Vadila mi její snaha za každou cenu se zviditelnit na uvězněné ukrajinské expremiérce Tymošenkové. Pro mě bezvýrazná, šedá a slabá osobnost.

Číslo 2, Jan Fischer. Nyní v průzkumech na druhém místě, ale pro mě člověk, který nemá morální předpoklad pro výkon funkce. Obklopuje se podivnými osobami, například mediální magnát Soukup (ano, ten, který poskytl 90% slevu na předvolební plakáty paroubkovi) nebo podnikatel Chrenek. Kvůli Fischerovi a jeho nicnedělání a neochotě bude muset Česká republika zaplatit v průběhu dvaceti let 700 miliard na dotacích fotovoltaice. Vadí mi především jeho kariérismus, kdy se žene za každou funkcí, která mu přinese osobní zisk. Je kvůli tomu ochoten dát se i přes své přesvědčení, jak sám říká, dohromady se zločineckým režimem a oddaně mu sloužit. Své desetileté členství v KSČ v době normalizace dlouho zatajoval. Pro mě absolutně nevhodný a nejhorší kandidát, který pokud by měl tolik slušnosti jak sám o sobě říká, kandidaturu by vzdal.

Číslo 3, Jana Bobošíková. Bezesporu ambiciózní žena, která má ze všech kandidátů nejvyhraněnější postoj vůči Evropské unii. Bývalá europoslankyně, která se už několik let bez úspěchu snaží prosadit v české politice. Její názory jsou velice kontroverzní, skoro až bez mantinelů. Její strana je směsí různých názorových proudů a odpadlíků z různých směrů, takže celá strana působí rozporuplně a nevěrohodně. O post hlavy státu se ucházela před pěti lety, kdy přijala nominaci od komunistů. Následně z volby odstoupila. Je přívrženkyní Václava Klause, ale to samo o sobě nic nevypovídá. Ani ji nepovažuji za vhodnou osobu.

Číslo 4, Táňa Fischerová. Tato žena v politice je průšvih. Pokud by se věnovala svému řemeslu, udělala by dobře. Přijala kandidaturu jen proto, že ji k tomu přemluvili známí. Má silně naivní představy o tom, co by mělo být starostí státu a nedokážu si ji představit jako vrchní velitelku ozbrojených sil. Názory má zmatené, téměř ničemu v politice nerozumí. Byla by ideální jako loutka v něčích rukou. Stačí si vzpomenout na dobu, kdy seděla v parlamentu a hlasovala aniž by věděla o čem podle toho jak ji nadiktovalo vedení poslaneckého klubu. Proslula větší loajálností než členové strany, ze kterou vystupovala. Je představitelkou tzv. "pravdoláskařů". Děkuji, nechci. To by byla jedna z nejhorších voleb.

Číslo 5, Přemysl Sobotka. Dlouholetý senátor, který má často velice rozumné názory. Poslední dobou se více prezentuje eurorealisticky a věřím tomu, že by dokázal hájit české zájmy vůči Bruselu, jenže má to jeden veliký háček. V momentě, kdy svůj postoj mohl viditelně a slyšitelně prezentovat, kapituloval a poslušně "podepsal" Lisabonskou smlouvu, která je jen lehce opravenou Euroústavou. Je škoda, že jeho názory byly takovou dobu neviditelné a nejasné. Ze všech kandidátů by asi zastával úřad prezidenta nejdůstojněji, ale právě proto, že ukázal ochotu ohnout hřbet ho nepovažuji za vhodného.

Číslo 6, Miloš Zeman. Protřelý politik z říše dinosaurů. Proslul svými bonmoty a urážkami v diskusích. Nebere si servítky, je prototypem hulváta. Často jsem s jeho názory nesouhlasil, ale dokázal jsem si jej vážit pro držení slova co se dohod týkalo. To se v dnešní politice už nevidí. Na druhou stranu je znám svým přehlíživým postojem, obracením očí v sloup a nechutnou žlutou kuličkou v koutku úst, když se trochu v diskusi rozvášní. I on byl členem KSČ a ač chápu, že do KSČ vstoupil na jaře 68 vycházejíc z idealismu, že komunismus je reformovatelný (vyhozen byl v roce 70) i toto je určitou morální skvrnou zapletení se se zločineckým režimem. Ani Miloš Zeman není dle mého názoru vhodný kandidát. Pokud by však postoupil do druhého kola společně s Janem Fischerem, viděl bych ho na Hradě radši (viz můj předchozí článek).

Číslo 7, Vladimír Franz. Již dříve jsem napsal, že Vladimír Franz je uznávaným umělcem a u toho by měl zůstat. Stále mám pocit, že jeho kandidatura je jen recese a snaha o zviditelnění se ve světě. nemá žádné představy o politice a jeho názory na ekonomiku jsou naprosto diletantské. Navíc si nedokážu představit, že by právě tento muž měl reprezentovat Českou republiku ve světě. Ševče, drž se svého kopyta. Není vůbec vhodný.

Číslo 8, Jiří Dienstbier. Kandidát z nouze, když Jan Švejnar odmítl být kandidátem jen socialistů. Vyloupl se v politice teprve po smrti svého otce a "zdědil" po něm senátorský mandát. Typický představitel ČSSD, který se navíc v politice příliš neorientuje. Má americké občanství. Kampaň vedl ve stylu oranžové tsunami, kdy sliboval na billboardech neuskutečnitelné. Prezident nemá pravomoce k tomu, aby splnil to, co bylo v kampani prezentováno. Nemá ani podporu své strany, a to nejen v kandidatuře na prezidenta. Část ČSSD se přiklání k Miloši Zemanovi. Tento muž by neměl stanout v prezidentském úřadě.

Číslo 9, Karel Schwarzenberg. Ani knížepán nedisponuje pouze českým občanstvím. Sice se holedbá perfektním zdravotním stavem, ale jeho narkolepsie je dostatečně proslulá. Stejně jako Miloš Zeman nejde daleko pro ostřejší výrazy, které pak způsobují diplomatické problémy. Často mu vůbec není rozumět a navíc je velkým eurofilem. Ani Schwarzenberga nemuho pokládat za vhodného kandidáta.

Celé to je o tom, že Česku chybí silná osobnost, která by mohla zastávat prezidentský úřad se ctí, která by nedělala ostudu, která by nebyla jen loutkou, měla vlastní názor a hlavně, dokázala by hájit české zájmy. Ty jsou dnes nejvíce ohrožovány snahou Bruselu vše unifikovat bez ohledu na prospěšnost.

Je to smutná podívaná, že třiadvacet let po pádu komumismu nemáme osobnosti, které by za tu dobu dozrály. Končící osobnosti typu Václava Klause nemají následovníky. Je to obraz politických stran, které nedokáží vyprodukovat všeobecně přijatelné osobnosti s jasným a vyprofilovaným názorem a je to obraz i celého národa, protože ten nechce osobnosti, ale dočasné vůdce, kteří dokáží co nejvíce plivat na protivníka.

V tom pak politické strany vynikají, takové figury můžeme zejména nalézt v domě naproti Masarykovu nádraží. Můžeme si za to sami, protože je nám bližší třeba gauner v našem tričku než čestný člověk v tričku protivníka. Strany pak záměrně společnost polarizují ve snaze získat navrch a výsledkem jsou patové situace, které nutně vedou k zostření rétoriky.

Z politiky se stala pavlač, kdy si sousedé vyčítají sebemenší hloupost a dělají z toho aféru celosvětového významu. Svého uličníka, který sousedovi rozbije okno místo potrestání pochválí a další generace je připravena na další nenávistné výpady vůči těm nenáviděným. Je mi z toho smutno. Bohužel, politici jsou jen naším věrným zrcadlem. Víc, než si to vůbec jsme ochotni přiznat.

http://polanecky.blog.idnes.cz/c/315387/Prezidentska-volba-defile-silenosti.html