Od  dob,  kdy  jsem  řadu  studentských  prázdnin  trávil jako vedoucí dětských letních táborů, uplynulo hodně vody. Z paměti se pomalu vytrácí jména dětí,  ale některá zůstávají

 nezapomenutelná. Bylo to před více než padesáti lety, tuším že v roce 1957, kdy  se mi na táboře v Pyšelích sešlo v oddíle  několik  opravdu  svérázných  individualit. Mezi  nimi dominoval jistý Voloďa, takového zvláštního kovového  příjmení. Byl  to  mimořádně  inteligentní  chlapec,  který s dravostí  jen sobě  vlastní, dokázal  vždycky prosadit  svou - ostatní zpravidla stačili jen zírat. Polední služba mívala na starosti  přípravu minerálek, skleniček a zákusků, které vyrovnala na stůl pro celý oddíl.  Hrozil jsem se toho až jednou dojde řada i na Voloďu. A taky jo. Zatím co  se  děti  řadily  do fronty k okénku, přiběhl Elišák s Kmochem, aby  mi oznámili, že  polovinu zákusků mezitím  stačil Vovka zkonzumovat. Na moje  domluvy a apelování na „hladovějící“ kolektiv  se na mne jen  usmál svým  širokým bezelstným  úsměvem a pravil: „když já na ně měl chuť!“. Za dlouhá léta nejen vyrostl,  ale stal se svého času i ředitelem významného média. Kdykoliv se tehdy objevil na  obrazovce, aby ve svých pravidelných epištolách poučoval národ a nezištně mu předával svá moudra, volávala mne  dcera: „tati, v televizi je ten kluk, co vám sežral věnečky!“ Nedá se říci, že by se chlapec nedovedl o sebe postarat, byť za velkorysého přispění státu a hlasů poblázněných voličů. Senát, Evropský parlament, imunita, tu a tam nějaký ten propašovaný obrázek do jeho umělecké sbírky i nová strana – to jsou jen krůčky proti kterým jsou sežrané věnečky ničím. Ale dal se slyšet, že by se neostýchal případně kandidovat na prezidenta. Vždyť, co by pro národ, který nedávno dokázal dokonale oblbnout svým upřímným kukučem, neudělal! Jen se tak trochu obávám, že by to při jeho nenasytnosti se státem mohlo dopadnout obdobně jako kdysi právě s těmi věnečky. A od toho nás ochraňuj sám Pán Bůh!

http://www.fragmenty.cz/!1%20%20Novinky.htm