Nejúčinnější zákony bývají ty nejstručnější. Zákon o ochraně státních hranic si vystačil s pouhými osmi paragrafy a jedním doplňujícím stručným nařízením ministra národní bezpečnosti. Výsledkem jsou téměř tři stovky mrtvých a obrovský kus zničené země.

Včera od přijetí zákona, který patří k základním stavebním kamenům československého komunistického režimu, uplynulo přesně šedesát let.

Obsah zákona jde přeložit vcelku jednoduše: definitivně zavíráme hranice, a to pro jistotu už hluboko ve vnitrozemí. Kdo do zakázaného "prostoru" přesto vkročí, může být téměř beztrestně zastřelen, roztrhán psy nebo se sám uškvaří v drátech vysokého napětí. Z Československa se stal jeden velký, hermeticky uzavřený lágr.

Mrtvý nemluví

Příběhy z čáry jsou známy, pečlivě popsány - a většinou nepotrestány. Před soudem skončila po roce 1989 jen zhruba dvacítka případů, odsouzeno k podmíněným trestům bylo pět lidí.

Jeden z nejcharakterističtějších příběhů těch časů se odehrál dlouho po divokých padesátých letech, v květnu 1977. V západočeských Poběžovicích narazila v noci hlídka pátrající po hlášeném "narušiteli hranic" na dvacetiletého Slováka Jozefa Blažka, který se před ní dal na útěk. Stejně staří pohraničníci Milan Kubec a Jiří Čepl vytáhli samopaly a uprostřed městečka zahájili palbu. Blažko, o němž se nikdy nikdo spolehlivě nedozvěděl, zda byl opravdu oním "narušitelem", po pár dnech zemřel. Čepl s Kubcem obdrželi jako odměnu za výkon služby hodinky.

Když za nimi o dvacet let později dorazili vyšetřovatelé s obviněním z ublížení na zdraví s následkem smrti, údiv někdejších mladíků, v tu dobu již mužů středního věku s rodinami, byl nelíčený: "Vždyť já jen plnil rozkaz. A najednou je z toho zločin komunismu," svěřil se v roce 2000 Jiří Čepl Respektu. "Je zvláštní, že velitelé jsou pořád čistí. Dva roky nám vtloukali do hlavy, že mrtvý nemluví."

Pro Čepla s Kubcem skončil případ podle očekávání. Soud je osvobodil. Nebylo jasné, kdo z nich vypálil smrtelnou kulku, a i kdyby: pohraničníci se prý chovali přesně podle předpisů a zákona. Jejich někdejší velitelé dožívali na Sídlišti Pohraniční stráže (bez legrace) v Poběžovicích, nic si nepamatovali a v místním hotelu Hubertus pravidelně slavili den, kdy jim dal zákon o ochraně státní hranice moc a sílu.

Sejdeme se zase v Nymburce

Pan Čepl to nevědomky vyjádřil přesně: zatímco stát dlouhá léta a většinou neúspěšně honil řadové pěšáky, kteří si vojnu na hranici obvykle nevybrali, jejich profesionální velitelé dodnes vyzařují spokojenost a hrdost na svou životní dráhu.

Ne všude k tomu přistoupili s takovou dávkou tolerance. V Německu už v roce 1996 Ústavní soud rozhodl, že souzeni mají být i "vrazi od psacího stolu", tedy politici a velitelé, kteří rozkazy vydávali. Zakladatel slovenského Ústavu pameti národa Ján Langoš krátce před svou smrtí v roce 2006 plánoval, že osnovatele státního násilí přivede před soud podle mezinárodního práva za nepromlčitelné zločiny proti lidskosti. Už to nestihl, ale byl to alespoň pokus pojmenovat zlo správným jménem.

V Česku jsme před čtrnácti dny viděli jiné obrázky: 5. setkání ochránců státních hranic v Nymburce. Staré uniformy, historické prapory, komunističtí poslanci jako hosté. Naplnila se tak definitivně slova bývalého ústavního soudce Vladimíra Klokočky: "Bylo by nebezpečným signálem do budoucna, kdyby se zločin mohl stát beztrestným, je-li prováděn hromadně, organizovaně, po delší dobu a pod ochranou organizace, jež se zmocnila státu."

http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-52281830-zakon-o-lagru-ceskoslovensko