Letošní „jedenácté září“ mělo charakter „zostřeného výročí“. Obrazy padajících Dvojčat a z nich padajících lidí vyplnily virtuální prostor kolem nás a chvilku celosvětové slávy prožíval onen otlemený Pákistánec, kterého vyfotili při demonstraci z takové blízkosti, že jistě musel poprskat objektiv.

Copak se asi stane za rok, kdy bude kulaté výročí té události? S tím lze počítat jako s faktem. Milujeme kulatá výročí. Nula na konci dodává události na významu automaticky, dvě nuly na konci jsou pozvánka k nadšení a tři nuly, to pak záchranky svážejí na chirurgii jednoho přetrženého za druhým. Nu a nejdůležitější zprávou dne bylo sdělení, že se korán pálit nebude. Hospodin i Alláh buďtež pochváleni!
V souvislosti s hrozbami dosud neznámého duchovního dosud neznámé církve se objevily zprávy, že korány se tu a tam pálily jinde, jindy a jinými pastory a žádný otlemený Pákistánec se o tom nedozvěděl, a tudíž nemohl prskat na objektiv. Dvorana desetiminutové slávy není otevřena každému.

Každý den je něčeho výročí. V naší zemi vzpomínáme na 25. únor jako na výročí temné, před 17. listopadem (další výročí) jako na nejsvětlejší událost dějin. Pak tu máme 5. květen a 9. květen, k tomu přibyl mezinárodně slavený 8. květen coby konec války. 21. srpen je naše speciální výročí, opečovávané každoročně. Nyní máme září a na jeho 28. den připadá Den české státnosti. Ten ovšem není spojen s výročím události, je to svátek svatováclavský a patří k méně oblíbeným významným dnům. I když, přiznejme, naprostým otloukánkem je vůbec první den připomínající výročí, totiž 1. leden, vedený jako „Den obnovy českého státu“. Logicky by tedy měl být 31. prosinec veden jako den zániku československého státu. Slavení výročí vzniku dnes už neexistujícího státu jsme si rezervovali na 28. říjen. To vše jsou výročí něčeho, co se stalo ve dvacátém století. Z událostí starších zbyl 6. červenec, kdy nám upálili Jana Husa, a v jistém smyslu bychom sem měli řadit i Vánoce, výročí narození Krista, a Velikonoce, výročí jeho umučení a zmrtvýchvstání.

Vytvářeči dějinných událostí by měli mít po ruce kalendář s vyznačenými výročími, aby se netrefili do dne už obsazeného. I to se ovšem stane a taky se to stalo. Vždyť ten 17. listopad 1989 připadl naprosto ne náhodou přesně po padesáti letech na 17. listopad 1939. Výroční den se stal východiskem k něčemu, co zasluhuje další výroční oslavy, a v mé pochmurné fantazii se rýsuje představa komunistického puče, aby to mělo symetrii, tak v roce 2039, který využije mrzutých nálad v souvislosti s patnáctým pokusem o penzijní reformu a při oslavách listopadových událostí vystoupí obnovené Lidové milice z podzemí a před redakcí Lidových novin bude dav hřímat Zde je ta redakce, kde sídlí reakce. Předchůdci těchto revolucionářů budoucnosti ale už jedno výročí kanibalizovali. 28. říjen, tedy svátek vzniku Československa, prostě znárodnili a udělali z toho dne oslavu znárodnění, tedy ukradení státu.

LN, 13.9.2010